Bolest jako lektor, nejen nepřítel

Tento článek nemá být žádným odborným pojednáním, protože nepatřím k profesionálům v této problematice. Jsem jenom člověk, který níže uvedené situace prožívá a snaží se je co nejefektivněji eliminovat prostřednictvím různých technik. Občas mi dávali informace přátelé nebo jsem si je hledala na internetu. Většinu zkušeností, kterými je možné aspoň z části odstranit bolest, získávám od mého velmi dobrého přítele, jmenuje se Kazuya. Svoje rady a zkušenosti mi poskytuje až ze země vycházejícího slunce a s jeho laskavým souhlasem je mohu šířit dále. 

Bolest má více podob

S určitým druhem bolesti se dozajista setkal již každý z nás. Ať už je to bolest například krku při nachlazení nebo při pooperačním stavu, ale také, když třeba zatloukáme hřebíky do dřeva, my se klepneme do prstu a cítíme takzvanou okamžitou nebo chceme-li akutní bolest.

Tento stav je jakýmsi obranným mechanismem pro naše tělo. Mozek vyšle signál do zraněného místa, že je něco v nepořádku a cílem toho všeho je, aby člověk nechal ono místo, které bolí, být, aby se mohlo patřičně zregenerovat. Obecně vzato, pokud máme nějakou bolest a ona nás přestane trápit do půl roku od vzniku dané situace, je to ta lepší varianta a můžeme říct, že jsme se setkali s krátkodobou bolestí.

Máme-li však bolest trvající déle, než 6 měsíců, nemusí být 24 hodin denně, může být opakovaně v různých intervalech, máme tu čest s bolestí chronickou. Ta může trvat několik měsíců, let či pro nás může být už celoživotní.

Pokud tedy máme v uvozovkách jenom krátkodobou bolest, obvykle nás bolí zraněné místo či orgán a často nám mohou pomoci klasické léky proti bolesti. Pokud ale máme bolest chronickou, není už situace ani zdaleka tak jednoduchá. Proč cítíme bolest, když se rány zahojily a měli bychom být v pořádku? Co a proč vlastně bolí? 

Není mým nepřítelem, ale lektorem

Už mnoho let mě v určité období roku, nejdřív to bylo jednou, pak dvakrát za rok, velmi silně bolí hlava. Nazývá se to: „Cluster headache.“ Příčiny nejsou známé, ale je to podobně strašné jako bolest trojklanného nervu. Klasický lék bohužel neúčinkuje. Vždy jsem se snažila tato období nějak přetrpět a po zbytek roku, kdy bylo vše dobré, na to vše zapomenout. 

Před několika lety jsem podstoupila ambulantní operační zákrok mého levého palce na ruce. Cílem bylo zlepšit pohyb tohoto prstu, což se podařilo. To, že mě po několika měsících po tomto zákroku začal bolet, jsem neřešila, protože jsem si stále myslela, že je to běžná situace.

Nejvíc jsem cítila bolest, když se měnilo počasí,např., pokud měl být déšť, vysoký či nízký tlak, prudké výkyvy teploty nebo vítr. Ačkoli to vše bylo nepříjemné, snažila jsem se tuto situaci vytěsnit do pozadí mozku a to se nějakou dobu lépe či hůře dařilo. 

Před několika měsíci jsem se opět setkala se skalpelem, tentokrát při zákroku, který se jmenuje septoplastika. Je to narovnání nosní přepážky, což mělo zlepšit moje letité trable s dýcháním a s čichem. Pozitivní výsledky se dostavily velmi brzy. I v tomto případě jsem po několika měsících, kdy se vše zahojilo a bolest měla přestat, cítila, že tomu tak není. Ba co více, cítila jsem jakési záhadné propojení mezi bolestí palce a nosu při stejných změnách počasí, o nichž již byla zmínka.

K mé nelibosti jsem začala zjišťovat, že klasické léky užívané třeba proti bolesti hlavy, mi v tomto případě nedokáží přinést úlevu. O tom, že by to mohla být chronická bolest, za kterou pravděpodobně může větší či menší poškození trojklanného nervu, jemuž nebylo možné zabránit nebo to nějak ovlivnit, toto poškození nemusí být pod zobrazovacími technikami například CT vůbec viditelné, jsem se začala dozvídat už předtím, než jsem byla seznámena s již zmíněným mým japonským přítelem. On to vše na základě mých informací a jeho zkušeností potvrdil, že by to tak skutečně být mohlo.

Pokud se postupně naučíme porozumět naší bolesti, můžeme lépe pochopit práci našeho mozku a díky tomu nemusíme brát naše trable jako nepřítele, ale jako našeho vlastního lektora, od něhož se můžeme učit, jak lépe pracovat se sebou samými.

Pokud tedy máme chronickou bolest například nosu, funguje to asi takhle:

Náš mozek si z předchozího např. operativního zážitku pamatuje, budu to demonstrovat na sobě, že nos pomocí skalpelu zažil určitou změnu a trauma. Ačkoli se vše po dostatku času zregenerovalo a podle příslušného lékaře je vše v pořádku, přesto si náš mozek myslí, že to tak není. Stále mozek vysílá do traumatizovaného místa a příslušných nervů signál: 

„Ne, já nejsem v pořádku, toto místo je zraněno, něco dělej.“

Můžeme tak říct, že nebolí už operované místo, ale je to neuro problematika, tedy záležitost nervů. To vše se vyšetřuje lékařsky velmi složitě, především, pokud to není možné nějak vidět a je to jenom o důvěře mezi pacientem a lékařem.

Každý můžeme bolest cítit jinak. Pro mě jsou to pocity, že mi buď palec či nos roztlouká kovář svým kladivem, nebo krejčí rozpíchává jehličkami, případně kuchař na ně lije vařící olej. 

Situace, kdy mě téměř vždy současně bolí nos i palec mi byla vysvětlena tak, že existuje velmi úzké propojení nervů mezi právě palcem a nosem. Byla jsem z toho nejdřív velmi překvapena, ale čím déle jsem to vše na vlastní kůži prožívala, tím více mi bylo jasné, že to tak skutečně je.

Dýchejte, zpívejte, smějte se. Zabírá to

Vždy se snažím, když je to možné, bolest eliminovat jinak, než lékem proti bolesti, který je na předpis lékaře. První technikou je hluboké dýchání nosem. Pokud není možné použít nos, můžeme i ústa. Když okysličíme dostatečně mozek a díky tomu zbytek našeho těla, můžeme takto na chvíli částečně nepříjemné pocity eliminovat. Velmi pomalu se nadechujeme, zhruba pět vteřin. Pak dvě vteřiny vyčkáme a následně velmi, velmi pomalu vzduch vydechujeme, klidně patnáct i dvacet vteřin.

Není to lehké, ale pokud se to naučíme a začne nám tato technika pracovat k našemu prospěchu, je to velmi dobré.

Když jsem slyšela o dvou dalších technikách, nevěděla jsem, je-li to vtip nebo pravda. Těmi technikami jsou zpěv a smích, protože při těchto dvou metodách také správně dýcháme, ale jinak, než u předchozího způsobu. Jak se někdo může smát a zpívat, když cítí bolest?

Skutečně, je to možné. Kdybych to osobně několikrát neslyšela, neuvěřila bych tomu. Ač je to mnohdy těžké, zpívat si a smát se za těchto okolností, já jsem to vyzkoušela a také tato metoda mi funguje k mé spokojenosti. Občas je dobré bolest, jak my říkáme, nechat vyhrát. Jen tak ležet a především nemyslet vůbec na nic. Občas je dobré se vyspat, jindy je lépe zůstat vzhůru a přimět mozek k aktivitě. Čím víc zkušeností získávám a poznávám práci mého vlastního mozku, tím více přicházím na to, jak moc se toho dokážu naučit od bolesti, která mi byla určena.

Nepovažuji již bolest za nepřítele a za něco, co bych měla skrývat. Pokud ji mám, na nic si nehraji. Když přestanu myslet a řešit mnoho nedůležitých věcí, když nebudu na sebe tvrdá, když přijmu sama sebe, odpustím sobě a ostatním, mohu eliminovat stres z bolesti a dosáhnout lepší kvality života. S úsměvem se vše vždy zvládá lépe.

Petra Podrábská

Petra Podrábská

Jsem od narození nevidomá. Mám ráda dobrodružství a snažím se ze života brát jenom to pozitivní. Baví mě překonávat překážky a ukazovat, že jsem navzdory handicapu schopna v rámci mých možností normálně fungovat. Vždy jsem tak trochu vybočovala z řady a některé věci dělám jinak, o to je to vše ale zajímavější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *