Chvilkové prozření

Mnoho lidí mi již moc krát položilo otázku:

“Chtěla bys někdy vidět?”

Zkusím vám z mého pohledu přiblížit, jak bych reagovala a co bych dělala, kdybych alespoň na jeden jediný den prozřela a spatřila bych svět kolem sebe.

Nejprve si položím otázku:

“Chtěla bych to vůbec?”

Na tuto otázku není jednoznačná odpověď, protože mám pár důvodů, proč bych chtěla i proč bych to nechtěla.

Proč nevidět?

Bála bych se, co by to se mnou udělalo, kdybych najednou z ničeho nic viděla. Myslím, že by to byl pro mé tělo i mozek obrovský šok, protože jsem nikdy v životě neviděla. Věřím tomu, že bych se z toho zbláznila. Také bych nechtěla vidět ty hrůzy, které dnešní doba přináší, jako např. vraždy, násilí, ničení přírody atd.

Proč vidět –

 Při pozvolném nabývání zraku, bych si přála  jako první uvidět svou rodinu, děti, manžela, maminku a bratry. Vidím je svým srdcem, což je někdy více, než někoho vidět očima, ale zajímalo by mě jak vypadají, jak se jim oči rozzáří pokaždé, když mají z něčeho radost.

Ráda bych někdy chtěla spatřit nebe plné hvězd, chtěla bych umět poznávat různá souhvězdí např. Malý vůz, Velký vůz, chtěla bych vidět i Severku, polární zář a jak vypadá naše modrozelená planeta z vesmíru. Nebylo by špatné spatřit východ a západ slunce, jednou jedinkrát se projet autem, které bych sama řídila, proletět se letadlem a spatřit města, vesnice, lesy, řeky, moře z ptačí perspektivy, brázdit alespoň na chvilku vlny nějakého moře, Zdolat pár hor a vylézt pár skal, které ve mně budí respekt.

Miluji tu majestátnost přírody. Pár chvil bych v ní určitě strávila, viděla bych stromy, trávu, na obloze mraky, slunce, ptáky, různá velká, malá podivná a pestrobarevná zvířátka.

Byl vy skvělý pocit jen tak vyrazit někam mimo město bez bílé hole, prostě sednout do auta a jet, ale i když to zřejmě nikdy nebude možné, jsem šťastná, že mám rodinu, práci a splnilo se mi to, co jsem si vždycky přála, osamostatnit se a nebýt rodičům neustále na krku.

Asi bych za jeden jediný den nestihla všechno, ale to nejdůležitější bych stihla určitě, a to vidět úsměvy, pláč rozzářená očka mých dětí. Na jedinou chvilku bych si s nimi mohla malovat, mohla bych jim vysvětlit barvy, které byt viděla na vlastní oči a laskavý milující něžný pohled mého manžela, kterému bych se mohla alespoň jednou v životě podívat do očí.

Když se nad tím vším zamýšlím. Dokázala bych to vůbec vše pozřít? Dokázala bych pochopit, co vlastně vidím? Poznala bych barvy? Věděla bych, jak něco namalovat? Bylo by to pro mě vše nové, neprobádané a tajemné. Jsem si toho vědoma. Ale vím, že jednou, alespoň na chvilku bych chtěla prozřít a uvidět, nežít pouze v nereálných představách. Splní se mi to někdy? Kdo ví, ale bylo by to krásné.

Michaela Marešová

Michaela Marešová

Jsem nevidomá a mírně nedoslýchavá maminka dvou dětí. Baví mě pomáhat, když je to v mých silách druhým lidem. Jsem skromný člověk a raduji se z maličkostí. Rodina a upřímnost jsou pro mě v životě prioritou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *