Co mi vzala a dala ztráta zraku

Tuhle otázku mi položila nedávno moje kamarádka. Hned jsem jí nedokázala odpovědět, musela jsem o tom trošku přemýšlet.

Ztráta zraku byla u mě postupná, časem jsem tedy zjistila, co vše nemohu sama dělat. Nejdříve jen maličkosti, navlékání jehly, krájení čehokoliv, vyšívání. Později už nešlo ani číst, nejen texty v počítači, ale ani nápisy na obchodech či domech.

 Pořád jsem věřila, že se to třeba spraví nějak samo. Oční lékařka však byla neúprosná. Je to definitivní. K lepšímu se to rozhodně nezmění. 

Jak se ukázalo, byla to pravda. Stále víc a víc činností se mi nedaří zvládat hlavně proto, že na ně nevidím. Učím se tedy znova dělat činnosti, které jsem před tím docela dobře zvládala.

Tak především jsem si musela udělat systém v ukládání věcí. Hlavně se naučit je pokládat na jedno místo. Snažila jsem se hodně, ne vždy se dařilo. Mnoho rozbitého nádobí, talířů i sklenic.

Jednu dobu jsem byla tak na dně, že jsem to prostě vzdala, rezignovala jsem. Prostě se mi honily hlavou strašné myšlenky. Najít motivaci se mi nedařilo a to i přes to, že rodina mi byla oporou.

V té době jsem se dozvěděla, že budu babičkou. Neumíte si představit, jakou radost jsem měla. Najednou bylo zase proč žít a znova a znova zkoušet nové a nové činnosti. Byla jsem moc ráda, když jsem mohla vnuka vozit v kočárku v doprovodu mého muže.

Tady jsem si uvědomila, co vše mi postupná ztráta zraku vlastně vzala. Nejen to, že nezvládnu některé činnosti, nepoznávám lidi na ulici, pokud nepromluví, ale také jsem si uvědomila, že třeba neuvidím tvářičku svého vnuka. 

Vzala mi ale i kamarády, tedy ty, které jsem si myslela, že mám. Jen oni to tak prostě necítili. Bylo to smutné poznání, ale posunulo mě to zase o kousek výš. Poslední věc, o kterou jsem přišla, byla moje práce, pracovnice v sociálních službách- pečovatelky. Tuhle práci jsem milovala a hodně mi schází.  Hlavně babičky a dědečci v domovech pro seniory, kterým jsem se snažila rozveselit mysl a chtěla jsem, aby pro ně život zase dostal smysl. 

Musím také říct, co mi ztráta zraku dala. Naučila jsem se slyšet v hlase lidí to, co bych za normálních okolností četla v jejich tvářích. V telefonu už po pár slovech dokážu poznat radost, smutek i zlost.

Našla jsem si v důsledku svého zrakového handicapu nové přátele a to nejen mezi lidmi s handicapem. Vždy samozřejmě záleží na lidech, jestli chtějí přizpůsobit své zvyky a vezmou vás mezi sebe. Máte pak pocit, že i když nemůžete dělat vše co oni, jste toho součástí. V mém případě to byly hlavně kolegyně z bývalých zaměstnání.

 Ze začátku se mě bály na ledacos zeptat, znaly mě dobře a věděly, že jim to objasním i sama. Vysvětlila jsem jim, co vidím a co nevidím, což jim podstatně ulehčilo situaci. Věděly, s čím mi mohou pomoci a co naopak zvládnu i sama. V loňském roce jsme dokonce společně byli i na dovolené na Slovensku. Zvládly jsme to společně a byla to moc hezká dovolená. Podnikáme spolu výlety po památkách i do přírody, chodíme na kávu do naší oblíbené hospůdky či kavárny.

Závěrem mi dovolte napsat toto: Nikdo z nás na tom není tak hrozně špatně, aby to nemohlo být zase lepší. Zamysleme se nad sebou a zkusme se na svět dívat pozitivně. Pomáhejte druhým, mě to hodně naplňuje, mám pocit užitečnosti. Když se setkám s nějakým milým človíčkem, on mi pomůže nebo poradí, prostě to pošlu dál. Hřeje to u srdce i na duši.

Hana Vykoukalová

Hana Vykoukalová

Zrakově postižená cestovatelka,kočkomilka,milovnice lesa a dobrého jídla,veselá i upřímná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *