Domácnost ve tmě, ale i za světla

Není domácnost jako domácnost. Měla jsem tu čest žít ve dvou z nich. Ve tmě, ale i za světla. Nerozumíte? Však brzy pochopíte, když budete číst dál.

Domácnost ve tmě

Každá domácnost ve tmě musí mít určitá pravidla k ukládání různých věcí na různá místa. Nejlépe je nechat to na nevidomém člověku, jak mu to bude vyhovovat, i když se někdy z pohledu vidícího může zdát, že je to nelogické, že je v těch věcech nepořádek.

Je však pravdou, že když si nevidomý člověk uklízí, tak dle mého názoru si nikdy neuklidí tak dokonale, jako by na to viděl. Ovšem někteří nevidomí tvrdí pravý opak, já tomu ale nevěřím. Pokud máte zrakové znevýhodnění, nemáte šanci uklidit úplně všechno tak, že se vše blejská čistotou. To prostě bez zrakové kontroly nejde.

Také je pravda, že každý nevidomý má svůj jedinečný systém v ukládání věcí. Když jsou v domácnosti dva nevidomí lidé, musí spolu komunikovat a domlouvat se, aby se vždy věci vracely na stejné místo, ze kterého se vezmou. Průšvih je ten, když tohle nepsané pravidlo mezi sebou někdy nedodrží.

Domácnost za světla

Jelikož jsem nevidomá, připadala mi vždy každá domácnost za světla plná chaosu, nelogického uspořádání věcí a věčného hledání konkrétních předmětů. Vím, že vše bylo na domluvě s vidícím partnerem, ale někdy pravidla, která jsme si nastolili, porušoval. Proč?

Protože viděl a tudíž mu nezáleželo na tom, kam se co dá a neuvědomil si, že mi tím mnohokrát způsobí velké komplikace a zbytečné promarnění času hledáním. Obzvláště když jsem třeba měla rozvařený oběd a potřebovala jsem najít např. cukr nebo sůl. Také se mi někdy v této domácnosti stávalo, že vidící partner nechal např. nějaké věci uprostřed chodby, což je velmi nebezpečné, protože jsem se o ně mohla klidně zranit.

S vidícím partnerem bych už nikdy nechtěla žádnou domácnost a to především z důvodu, že někteří vidící lidé mají tendence vše dělat za nevidomého, i když ví, že by to ten nevidomý zvládl. Dělají to hlavně proto, že je to pro ně jednodušší a hlavně někdy rychlejší, když to udělají sami, než když by si to nevidomý udělal sám.

Je pravda, že někdy tato horlivá pomoc téměř i s drobnostmi,  život usnadnila, ale hlavně jsem zjistila, že za dobu, co jsem s vidícím partnerem žila, jsem hrozně zpohodlněla a necítila se s tím partnerem rovnocenně. Mnohdy jsem se cítila ponížená, neschopná a hlavně mi to hrozně bralo sebevědomí.

Neříkám, že všichni vidící partneři jsou takoví, jsou určitě mezi nimi i výjimky, ale bohužel já měla zkušenosti jen s těmito situacemi, které jsem zde popsala.

Co říci závěrem?

Nejdůležitějšími pravidly v jakékoli domácnosti je bezpochyby komunikace a dodržování uspořádání věcí tak, abychom je všichni, kteří sdílíme společnou domácnost, přehledně našli a nezpůsobovalo nám jejich hledání zbytečné komplikace, stres.

Není tma jako tma, stejně jako není světlo jako světlo. Vždy je důležité se v jakékoli domácnosti cítit bezpečně a pohodlně. 

Michaela Marešová

Michaela Marešová

Jsem nevidomá a mírně nedoslýchavá maminka dvou dětí. Baví mě pomáhat, když je to v mých silách druhým lidem. Jsem skromný člověk a raduji se z maličkostí. Rodina a upřímnost jsou pro mě v životě prioritou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *