Domluvím se ve tmě?

Každý z nás si jistě vybaví první začátky sociálních vazeb. Rodiče, příbuzenstvo, kamarádi z hřiště, spolužáci ve školce, ve škole, první známosti, lásky… Člověk dostal vedle veškerého zvířectva od Boha nesmírný dar… Dar řeči.

Již ve škole jsme se učili vývoj jak člověka, tak jeho řeči. Definice řeči jasně vypovídá o jakémsi způsobu předávání informací, ať už mezi čtyřmi očima, nebo globálně více osobám. Řeč má mnoho variant, což by zde vyšlo asi na X desítek stránek.

Omezíme se proto jen na určité otázky řeči, respektive formy řeči. K tomu, aby se člověk domluvil, musí absolvovat komplikovanou cestu různých dovedností, znalostí, vědomostí a schopností, jako například i ovládat svůj mateřský jazyk.

Krom toho, že jazyk je součást každé dutiny ústní, kde slouží ke zpracovávání potravy, jazykem se rozumí i určitá forma řeči, přesně nastavený tvar slov, základní struktura gramatiky, konverzace, rozhovory atd. Proto se už v první třídě základní školy děti učí jednotlivá písmenka, od A po Z, slova začínající na písmenka, co které slovíčko znamená, postupně se přidávají další okruhy, slabiky, ucelená slova, jednoduché věty, rozlišování slov do podstatného jména, slovesa, přídavná jména, a i tato sekce se v průběhu výuky dále rozděluje na různé podskupiny dle přesných pravidel.

K základním úkonům gramotného člověka bezesporu patří nejen číst a psát, ale i počty. V dnešní době, kdy se na vzdělání klade enormní důraz, patří matematika k nezbytné povinné výbavě každého člověka. Umět si spočítat, kolik si můžete koupit rohlíků, když máte u sebe pět korun, a rohlík stojí dvě kačky. Každý racionálně uvažující člověk si lehce spočítá, že buď koupí dva rohlíky, a jedna koruna mu zbyde na pozdější využití, nebo koupí tři rohlíky, a bude spoléhat na to, že ho prodavačka odmávne. Jenže každý pekař vám řekne, že jsou dva druhy pečiva. Jedno pečivo se dělá z mouky, druhé zase na dluh. Ale ještě žádný pekař upéct pečiva na dluh nedokázal.

Jistě, nejedná se jen o takto drobnou surovinu. Ale právě zde se jasně dětem ukazují určitá pravidla, které se musí striktně dodržovat. Jak co funguje, a co ne. Pokud se člověk od raného dětství naučí spoléhat jen na to, že nějak bylo, a nějak bude, velice rychle si navykne na takový přístup, že se vždy někdo postará, o to drsnější střet s realitou pak takového člověka čeká. Dluhy porostou geometrickou řadou do mnohem větších výšek, než je nejvyšší hora světa Mount Everest, a po té následuje nevyhnutelné přiblížení se zemským povrchem rychlostí světla a destruktivní náraz.

Proto vznikla určitá forma komunikace, aby se lidi mezi sebou dokázali více či méně domluvit. Musíme ale brát v potaz, že  každý člověk je jedinečný a originální, ať už mluvíme o „konstrukční stavbě“ těla, přesně nastaveném organismu, genetických vlastnostech, charakteru, povaze, výchově, a v neposlední řadě i operačním systému v kulaté věci, zdobící krk jedince. – Schválně přirovnávám hlavu a mozek člověka k softwaru v počítači. Při systémové chybě se dá provést přeprogramování jednotlivých aplikací, aby celý počítač fungoval. Na to je třeba programátor. Náš člověk je svým způsobem také počítač. Ne tak dokonalý, jako dnešní technologie, nezvládne tolik operací za sekundu, jako různé vytuněné procesory, ale zase má jiné přednosti, kterými  nedisponuje žádný počítač.

Když člověk vykazuje vadu systému, např. nevhodným chováním, v horším případě pácháním špatných skutků, musí nastoupit programátor, v našem případě rodiče, učitelé, zákon, a přeprogramovat našeho jedince výchovnými metodami. Můžeme je označit jako trest.

A jak je to v případě osob, které mají určitý handicap, jež nemohou ovlivnit?

Už ve školce se děti učí poznávat základních 5 smyslů člověka:

Zrak… 

sluch… 

čich… 

chuť… 

hmat…

Není snad třeba dlouze vysvětlovat, co který smysl vlastně vyjadřuje, jak funguje apod. Každý má své místo a svůj účel.

Stane se ale, že jedinci jeden z orgánů nefunguje jak má – pokud vůbec. To mátek tak. Když autu nefunguje motor jako hnací mechanismus, auto musíte roztlačit, aby jelo. Nedosáhnete takových rychlostí, jako při činnosti motoru, ani neujedete velké vzdálenosti, přesto auto rozpohybujete. Pokud autu nesvítí světla, ale motor běží, stěrače stírají, jste schopni dojet. Pokud je venku světlo, není co řešit. Když ale nesvítí auto v noci, nejenže nejste vidět ostatními účastníky silničního provozu, ale především vy nevidíte, kam jedete, kde je okraj silnice, a je otázka času, kdy skončíte v poli. Schválně zde uvádím tento příměr, protože u osob s handicapem je to podobné. I když jim třeba chybí schopnost sluchu, zraku apod, existuje řada možností, jak jim tuto absenci nahradit.

Dřív se jednoduše lidi s určitým handicapem prostě společensky odepsali, a bez ohledu na jejich jiné přednosti se zkrátka shodili ze skály, nebo zavřeli do ústavu, kde dožili zbytek života. Tak se uměle eliminovala nedokonalost ve světě. I v nedávné době se takto přistupovalo k nemocným lidem, byť v omezeném měřítku. Neshazovali se již ze skály – i když…, možná někde ještě tato zvyklost přetrvala. Ale plošně se zavírali do ústavů, kde měli přísný režim, a neměli skoro žádné možnosti vyjít ven, aby náhodou neohrožovali okolí.

Bohužel se spousta lidí drží určitých aspektů především z doby totalitního režimu pod taktovkou Komunistické strany Čech. Jako příklad uveďme tvrzení, že postižení a slepí se rodí jen alkoholikům a lehkým osobám něžného pohlaví (výraz lehký v tomto případě nevyjadřuje hmotnost).

S takovými názory se bohužel setkávám i dnes, zvláště u dříve narozených jedinců. Nebudu zde publikovat, jak na tyto teorie reaguji. Občas jde diplomacie stranou, a z asertivní koleje přehazuji výhybku na kolej neasertivity. Dále pak argument, že slepí nemohou mít rodinu. V jistém smyslu mohou tito lidé částečně mít pravdu. Výchova dítěte nevidomým člověkem je podstatně náročnější, ovšem je třeba si uvědomit, že i tito lidé na to mají právo, a pokud jim pomáhá druhá strana, a od samého začátku dítěti nastaví určité mantinely, dítě velmi rychle pochopí, že maminka nebo tatínek má určitý handicap, a také se podle toho i samo dítě chová. – Zde se naplno ukazuje názorná ukázka toho, jakých hlubokých mýtů a omylů se někdy až přihlouple spousta lidí drží.

Dalším faktem pro podporu handicapovaných osob je jejich snaha, odhodlání a vůle postavit se nepřízni osudu, a ukázat naplno to, v čem vynikají oproti třeba zdravým.

Říká se, že oč byl handicapovaný ochuzen o jeden smysl, jinde mu bylo přidáno. Příkladem mohou být právě nevidomí, na které se zaměříme blíže. Ti sice mají zrakový handicap, ať už se jedná o slabozrakost, světlocit, nebo absolutní ztrátu zraku. Spousta z nich ale má rozvinutější sluch, který jim de facto nahrazuje právě zrakový vjem.

Například absolutní sluchaři mají oproti jiným lidem tu výhodu, že v otázce hudby přesně slyší sebemenší odchylku výšky tónu, přesně si dosadí nebo vypočítají, v jaké hladině zní ta a ta tónina, jaké jsou akordy v konkrétní skladbě, a dokážou se prakticky ihned naučit skladbu pouhým odposlechem.

Existují také tací, kteří na základě zvuku vozidla, dejme tomu třeba autobusu nebo vlaku resp hnacího vozidla tj lokomotivy poznají, jakou má vlak aktuální rychlost, případně na přechodu pro chodce slyší blížící se auto, a na základě jízdy vyhodnocují vzdálenost, rychlost, a vypočítávají si, zda se vyplatí přeběhnout přes cestu, nebo počkat až auto přejede.

Schválně jsem odbočil a lehce načal otázku předností handicapovaných lidí, protože ač byli tito lidé znevýhodněni svým omezením, bránícím jim plně se zapojit do běžného života a společnosti, jsou to pořád stejní lidé, jako já, ty, milý čtenáři, prezident, vláda, Ředitel fakultní nemocnice v Olomouci, nebo pracovníci Tyflocentra v Hradci Králové. My všichni jsme si rovni, bez ohledu na to, že někteří razí rétoriku, někteří jsou si rovnější. Přesně tato věta vede k celkové nesnášenlivosti – resp. Nenávisti, ať už mluvíme o rasové nesnášenlivosti, averzi vůči handicapovaný.

Bohatí se dívají z patra na chudé, společenské rozdíly, majetkoprávní vztahy, či třeba otázka lokality, kdy třeba lidé z velkých aglomerací se dívají na zbytek republiky jako na jakési vidláky bez vzdělání. „my jsme víc, vy nejste nic!“ I takový názor může kolovat mezi jednotlivými skupinami.

Přesně tohle je globální problém dnešní doby. Současnost nepatří v otázce komunikace mezi ty příliš příznivé. Žijeme v době až přesycenosti moderních technologií, které nám svým způsobem značně usnadňují život, práci, zájmy apod. Na druhou stranu je třeba myslet na tu skutečnost, že technologie je jako oheň. „DOBRÝ SLUHA, ALE ZLÝ PÁN!!!“

Pokud s technologiemi umíme dobře zacházet, vše je v pořádku. Ale pokud jim dovolíme organizovat náš den, dřív nebo později nás ovládnou, a budou si nárokovat stále více času. Je vůbec jedno, co a jak používáme, zda chytrý telefon, počítač nebo celé dny brouzdáme po sociálních sítích, které vlastně nahrazují sociální komunikaci, nebo trávíme celé dny u herních konzolí dlouho do noci, a úplně si převrátíme biorytmus.

V dobách dávného Babilonu se lidi dokázali domluvit, neboť mluvili stejnou řečí. Kdosi z představitelů chtěl postavit vysokou věž, výš, než bylo nebe. Tehdy se božím řízením stalo, že lidi se zapomněli dorozumívat mezi sebou, protože každý najednou viděl jen své postavení. A tak se stalo, že lid ztratil smysl pro svou řeč, a dnes lidstvo sklízí plody své práce. Proto se občas říká, že je to jak v Babilonu. Každý mele něco jiného, překřikují se, a vlastně člověk neví, čemu má věřit, když každý říká něco jiného.

Bůh dal lidem řeč na dorozumívání se, ale že nejsme schopni spolu adekvátně rozmlouvat, vést plnohodnotný dialog, a ztratili jsme schopnost naslouchat druhým, jakožto i plně respektovat odlišný názor a pohled na věc, není chybou Boha, ale nás lidí.

Dnešní doba se zkrátka ze společenského života přesunula víc do virtuální reality, kde účastníci nejsou přímo vidět, což sice dává pocit bezpečí a anonimity, na druhou stranu dochází ke zneužívání tohoto faktu. Lidé zde vystupují pod pseudonymy, přezdívkami, a to, co by si veřejně nedovolili (ti slušní) vůbec vyslovit, na internetu jako když najdete bez jakékoliv práce. Názorů typu ti se vyšetřit ty „XYZ“, či podstatně drsnější výlevy, už za hranou slušnosti a akceptovatelnosti se na internetu jen hemží. Stačí se podívat na komentáře u každého článku, kdy se hlavně takoví zoufalci musí názorově až do sytosti vyřádit dnes a denně.

V rodinách spolu manželé dávno přestali mluvit. Místo, aby se vzájemně podporovali, stáli při sobě v dobrém i zlém, dnes každý z rodičů kope vlastní premier league, a staví si vlastní hrad z písku. A je krajně rozhořčen, když mu kvůli nestabilitě a absenci základů hrad spadne na hlavu. Místo, aby si sypal popel… promiňte, písek na hlavu, a uznal vlastní pochybení, vždy za jeho chyby můžou ostatní. Pak se jen sebere a svůj žal propije v hospodě, kde se stahují samí političtí generálové, plánující velkolepou rekonstrukci dějin na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1627. Zde se vytváří jakýsi virtuální fiktivní simulátor, kopírující přesně to, co štangasti ve víru fantas-magorických předloh a schopností výjevů z budoucnosti kněžny Libuše dokážou vypustit do éteru.

Celý obraz se ale rozplývá s jejich odchodem zpátky do reality, která se mezitím nastěhovala k nim domů – přesněji na poličku nebo noční stolek, aby jim druhý den ráno svým rytmickým pohybem kladiva se silným úhozem do hlavy dostatečně nahradila budík. Oproti mechanickému však s tím rozdílem, že tento budík nejde vypnout. Inu, Podle počtu vypitého alkoholu vyraší stejně velká rostlina zvaná Poopicovník. Z celé včerejší vize politického převratu ve sněmovně a převzetí moci však nezbylo nic, než jen kamarád Bolehlav Velký, který je velmi tichým, ale jasným společníkem skřítka s kladivem.

Proč jsem zmínil právě toto? Odpověď je jednoduchá. Zákony alkoholu jsou známé každému, ale ne každý má na to to pochopit. Ne každý má sílu odolat volání opojné vůně půllitru. Při takto slabé vůli se dostaví dva nerozluční společníci a spojenci, kteří našeho milovníka barů a půllitrů doprovází tam i zpět. Do hospody s vámi jde pan Ing Slintavka, zpátky pak pan Pudr. Kulhavka. Takový člověk však není schopen racionálně komunikovat, odmyslíme-li si projevy připomínající starodávný způsob komunikace neandrtálců v dobách Prvohor.

Ale vraťme se zpátky k nevidomým. Otázka komunikace sice souvisí i s předchozí odbočkou, ale právě na tomto se můžeme jasně odpíchnout v další otázce, jak se nevidomý vlastně dokáže orientovat ve světě individuality.

Když si vezmeme, že se dnes polovina komunikací odehrává na internetu a sociálních sítích, a zdraví vidící jedinci mají mnohdy problém se domluvit, orientovat se na různých webových stránkách, je až obdivuhodné, jak snadno se nevidomí na internetu orientují. Samozřejmě jak kdo. Sluší se dodat, že dnes existuje spousta různých technologií, kompenzačních pomůcek, které pomáhají těmto osobám v běžném životě.

V otázce komunikace je však dobré zaměřit se na takové vychytávky, jako mobilní telefony, počítače, různá zařízení, to vše s hlasovým výstupem. Díky speciálnímu softwaru se tak nevidomí bez pomoci zraku dokážou více či méně obratně zorientovat na tom a tom webu. Díky hlasovému výstupu a možnosti odečítání programu jim hlasák přímo artikuluje vše, co provádí přes klávesnici. Dokáže i myš, ale ta vzhledem k citlivosti není příliš využívána.

I mobilní telefony již nabízejí celou škálu hlasových možností. Nutno podotknout, že hlasové programy jsou dnes již tak vyspělé, že si každý nevidomý může nastavit rychlost a výšku hlasu, případně si vybrat z různých hlasových syntéz, které pochází z předlohy namluvené živým člověkem.

Potíž nastává v kompatibilitě, kdy ne každý program přímo s hlasovým výstupem spolupracuje, nebo opisování bezpečnostního kódu z obrázku příslušného webu. Zde je velký nedostatek, který může nevidomému působit značné komplikace, zvlášť, pokud nemá po ruce někoho vidícího. Jak je na tom např. internetové bankovnictví asi nejsem schopen přesně vystihnout, jelikož jsem zatím nemusel tuto problematiku řešit, nicméně připouštím, že určitým lidem tato záležitost může působit problém, zvláště s bezpečnostním ověřením totožnosti klienta bankovního ústavu. Ne každý hlasák je naprogramován, aby se domluvil přímo s konkrétním prohlížečem. Většinou je to otázka nastavení.

Velkým faktorem ohledně komunikace nevidomého ať už ve virtuálním světě, nebo v tom skutečném je jeho povaha a charakter. Díky tomu, že jsem měl možnost se prakticky od základky setkávat s osobami s převážně zrakovým handicapem, ať už se jednalo o slabozraké, zbytkaře, či zcela nevidomé, víc poznat jejich život a zvyklosti, poznal jsem, jací jsou a že rozhodně není pravdou, že jsou de facto odkázání na pomoc druhým, jak si bohužel spousta lidí myslí.

Přehnaný soucit a litování je zde spíš ke škodě. Ano, určitá skupina nevidomých více méně tuto teorii svým přístupem podporuje, a vlastně čeká, až druzí se postarají, aby si pak oni přišli k hotovému.

Díky této životní pouti a mnohým zkušenostem, kdy jsem na škole přicházel s nevidomými do kontaktu každodenně, a více či méně musel s nevidomými spolupracovat, tato praxe mi mnohé dala, a i když jsem pak dokončil studia, jako projektový zaměstnanec Tyflocentra jsem mimo jiné měl v náplni práce osvětovou činnost na školách či různých veletrzích pro veřejnost. Zpočátku jsem se tomu zuby nehty bránil, jelikož jsem moc neuměl přednášet, a po ne zrovna dobré zkušenosti s dětmi, jsem měl právem obavy, jak zvládnu utáhnout třídu 45 minut v kuse. Mám-li být upřímný, zpočátku pracovala hlavně tréma, ale po pár lekcích a sezeních s nadřízenými nastal zlom, a já předlohu při svých výstupech potřeboval stále méně, až nakonec vše šlo z hlavy, včetně flexibilních reakcí na všelijaké dotazy, postřehy apod.

Některé reakce dětí někdy působily až příliš úsměvně. Například na dotaz, jak oslovujeme lidi, kteří nevidí mi jedna druhačka v přední řadě odpověděla, že slepec. Trochu jsem odlehčil atmosféru, a na její odpověď zareagoval slovy, a paní je slepice, že…?

Bohužel existují i takoví žáci, kteří již v páté třídě sdílejí poněkud radikální názory v otázce rasy nebo handicapu, a nebojí se to říct tzv do pléna. Zažil jsem případ, kdy jeden takový páťák, aniž by vůbec tušil, co to vlastně bylo a jak to funguje, prohlásil, že slepí a podobní „Mrzáci“ patří za mříže do ústavu, nebo koncentráku. Asi si dovedete představit, co to udělalo s kolektivem, a především paní učitelkou. Děcka překvapivě nevybuchly v záchvat smíchu, což tyto názory obvykle dokáží vzhledem k dnešní potřebě jakého si dokazování si frajérství a zvyšování si ega, ale i zde spolužáci pochopili, že tohle bylo hrubě přes čáru. Učitelka už chtěla žáka potrestat návštěvou v ředitelně, ale nakonec jsem se do toho vložil, paní učitelku zastavil na 20yardové čáře směrem ke dveřím, a dotyčného vyzval, aby přišel dopředu, a dokázal, že je něco víc, než my všichni ti mrzáci. Říct mi tohle na ulici, asi bych zapomněl na slušné vychování, ale zde jsem musel zachovat chladnou hlavu, a profesionalitu, jelikož jsem reprezentoval práci Tyflocentra.

To, co následovalo zde nebudu dlouze popisovat, protože obvykle dávám prostor  dětem, aby si zkusili chůzi s holí, Hladinku apod. Tentokrát jsem nechal právě toho žáka všechno dělat, a prohnal jsem ho s holí i po chodbě.

Po absolvování maratonu jsem nakonec ukončil tento exces slušně dlouhou přednáškou prakticky z patra. „Je ti teď líp? Tento křest ohněm ve tmě byl jen pár minut jako určitá demonstrace, abys viděl, jak a co všechno ti lidé musí zvládnout bez pomoci zraku. Oč jsi lepší, než oni? Kde máš jistotu, když dnes vidíš, že budeš vidět zítra, za týden, za rok… Stane se nějaký úraz, vlítneš pod auto, nebo si oči odrovnáš čučením na televizi, počítač. Rozjede se ti šedý nebo zelený zákal, a je to hned. Znám spoustu případů lidí, kteří přišli o zrak v průběhu života…“ Myslím, že tohle na žáka zabralo daleko víc, než nějaký zápis v žákovské knížce, nebo snížená známka z chování. Měl možnost si to vyzkoušet naostro.

Vyprávím ti to milý čtenáři ne proto, abych se předváděl, jaký jsem king, a s jak ledovým klidem jsem toho žáka uzemnil. Ale k zamyšlení. Kde máš jistotu, že ti zrak vydrží do konce tvých dní. To, že jsi od Boha dostal tento dar, ještě neznamená, že jej neztratíš. Je na tobě, jak s těmito dary naložíš. O auto se taky musíš starat, udržovat to, případně preventivní prohlídka v autoservisu, STK. Oči tu péči také potřebují. Nespoléhat na to, že oko vše vydrží.

Spousta nevidomých přišlo o zrak v průběhu života, a věř tomu, že to pro ně byl šok. Spousta z nich propadala depresi, jako ostatně každý, kdo se nedokázal porvat s osudem a určitými problémy, které vyřešil snad tím nejhorším způsobem – alkoholem, v krajním případě sebevraždou.

Je několik skupin nevidomých, ať už s handicapem od narození nebo získaným.

  • Bojovníci: Tito nevidomí by měli být pro všechny ostatní nevidomé a lidi vůbec jakými si vzory a hrdiny. Nezachovali se jak pštrosi, nestrčili hlavu do písku, neutekli zbaběle, ale postavili se osudu. Takoví lidé si právem zasluhují obdiv i z řad vidících už pro tu skutečnost, že se učí znova žít od začátku, v otázce soběstačnosti, sebeobsluhy, telekomunikačních technologií, pracovního uplatnění, zájmů… V sociální otázce se dokáží domluvit bez větších potíží, jak v reálu, tak i virtuálně.
  • Zlatá střední cesta: Do této skupiny se řadí nevidomí, kteří sice mají jistý zájem o okolí, jsou relativně schopni se o sebe postarat v rámci možností, ovšem v určitých oblastech potřebují pomoc okolí. Více méně jsou schopni a ochotni se zapojit do společnosti, včetně komunikace, kde ovšem někteří mohou mít menší potíže. Povahově pak záleží na faktu, jestli jedinec je sociálně spíš venkovní typ, nebo domácí virtuální.
  • interworld: Mezi nevidomými se objevují i takoví jedinci, kteří sice v omezené  míře zvládnou sebeobsluhu a soběstačnost, určité životní otázky ale přenechávají jiným, převážně rodičům nebo asistentům. Tyto osoby umí prodat své přednosti, ať už zájmy nebo vyučený obor. Potíž může ale nastat v případě pracovního uplatnění a řešení poněkud komplexnějších životních záležitostí. Zde výrazně záleží, jaký typ člověka nevidomý je, jak je schopen se učit s technologiemi, zda upřednostňuje víc osobní setkání, či virtuální konverzaci přes sociální sítě pomocí internetu.
  • Bohužel jsem se setkal i s nevidomými, kteří tvoří tu nejhorší možnou skupinu. „Full Pasive“ tyto osoby se zkrátka uzavřely do svých problémů, nepouští nikoho k sobě, jen se utápí ve svém žalu z nepochopení celého světa. Nemají zájem o nic nového, a to, co se v minulosti nějakým způsobem naučili, ze svého života zcela vytěsnili. Jediné, co tito lidé uznávají je sociální pomoc ze strany druhých. Podstrkávání všeho až pod nos, a jen si přijít k hotovému, jak se jim to zrovna hodí. Takoví lidé ani nemají zájem o nějaké zaměstnání ze strachu, že by je to třeba nenaplňovalo, přestalo bavit apod, a v drtivé většině tráví spoustu času spíš doma, komunikace z 95% přes internet, a ven vyjdou jen na nákup potravin, někdo se třeba i opít do hospody. Vzhledem k přístupu a postoji této skupiny osob, je jen otázka času, kdy tito lidé skončí na ulici, zvlášť když ani nemají zájem o zaintegrování se do společnosti, uplatnění se na pracovním trhu, a jen spoléhají na pomoc druhých, nebo jednoduše žijí sami pro sebe z milodarů druhých.

Značné problémy v komunikaci mohou mít ti, kteří jsou sice zdatní v osobní konverzaci, (nepatří-li do skupiny osob s kombinovanou vadou např Zrak+určitý stupeň mentálního handicapu, zde je komunikace velmi omezena v závislosti na jejich možnostech a zájmech…). Protipólem však je virtuální svět internetu. Hodně nevidomých v této skupině bohužel neví, jak se správně používá např. počítač, internetový prohlížeč, a potíže jim dělá i práce s počítačem v rámci kurzů ovládání PC v režii Tyflocenter, ačkoliv tyto kurzy provádí velmi schopní pracovníci.

Upřímně je trochu s podivem, že osoba, která např. neumí s počítačem, dostane přiznán příspěvek na pořízení zvláštní kompenzační pomůcky. Tyto zařízení přitom bývají cenově i 10krát dražší oproti běžně dostupným počítačům díky drahému hlasovému či zvětšovacímu programu. Pak je běžným jevem zařízení pravidelně v opravě, protože práce uživatele s počítačem stylem pokus omyl často dopadne špatně.

Zrovna tak důležitá je komunikace resp povely nevidomého s vodícím psem. Tito psí rekruti pobývají ve výcviku 4-6 let, a cena za celou proceduru výcviku psa se šplhá i přes 250 tisíc. Proto je potřeba také dobrý úsudek, kdo je schopen se o tohoto psa (kompenzační pomůcku) dobře postarat, a udržovat ve formě. Uživatel, který nezvládá ani základní povely doslova takového pejska úplně zničí, nemluvě o několikaleté práci lektorů ve výcvikovém centru.

Pokud to milý čtenáři bereš, že se potřebuji jen mediálně vyřádit, nebo kritizovat a urážet nevidomé, mohu tě uklidnit, že tomu tak není. Své postřehy sem píši hlavně pro to, že nemůžeme srovnávat určité skupiny handicapovaných do řady a házet vše do jednoho pytle. Paušalizování je výplodem lidí, kteří nedokáží přistupovat ke každému individuálně, a nesnaží se pochopit jeho potřeby. Jak již bylo řečeno výše, každý člověk je jedinečný originál se všemi klady i zápory, nemocemi i nedostatky. Někdo může mít tituly před sebou, za sebou, a v reálu se s ním nedomluvíte. Oproti tomu jiný bez extra velkého vzdělání je zase velmi flexibilní, s vysokou schopností adaptability, přizpůsobením se, a komunikace s ním může být příjemná.

Pravdou je, že určitá pravidla, ať už zákony vydávané vládou, představiteli státu nebo pravidla etikety, společenského vystupování apod, platí pro všechny bez rozdílu. Je ale třeba dodat, že i přes tuto skutečnost je nutné se k těmto lidem chovat a přistupovat k nim a jednat s nimi přirozeně, přímo dle jejich možností, schopností, dovedností, znalostí a vědomostí.

„PŘED BOHEM JSME SI VŠICHNI ROVNI. NIKDO SI NENÍ ROVNĚJŠÍ!!!“

Autor: Dan Žatecký

Specializuje se na hudbu a dopravu. Tvrdí o sobě, že v nebi ho nechtějí, v pekle se ho bojí. Proto je tady.