Echolokace jako luxusní eliminátor překážek

Jmenuji se Petra Podrábská a jsem od narození nevidomá. Ačkoli jsem navštěvovala speciální školu pro nevidomé a slabozraké v Brně, o echolokaci jsem nikdy dřív neslyšela. Poprvé jsem se s tím něčím, neznámým a tajemným, setkala asi v mých šesti letech.

Cítím strom

Tenkrát jsem šla s mým tátou po lese a poprvé jsem si začala uvědomovat, že přede mnou, vlevo nebo vpravo ode mne, ale ne ve velké vzdálenosti, cítím něco. Nebylo v mých silách popsat, co vlastně cítím, jenom jsem věděla, že vpravo od místa, kde jsem zrovna stála, je něco, asi druh nějaké překážky. Mimoděk jsem tím směrem natáhla ruku a řekla jsem něco v tom smyslu: „To je zajímavé, tady vpravo něco je, nevím, jak to vím, že tam něco je, ale je to tak, určitě.“

Můj táta byl z toho velmi překvapen a skutečně se ukázalo, že kousek od mé pravé ruky stál urostlý strom.

Než jsme se tenkrát vrátili domů, vyzkoušeli jsme to ještě na jiných stromech v tomtéž lese, aniž mi ovšem můj táta říkal, že vlevo či vpravo něco je, vždy jsem naprosto jistě natáhla pravičku tím směrem a nikdy jsem se nezmýlila. 

Náhrada za chybějící zrak

Mnoho lidí tímto mým, říkali jsme tomu „šestý smysl, bylo velmi pozitivně překvapeno. Nikdy jsme se však příliš nezabývali příčinou tohoto zvláštního jevu, vždycky jsme to považovali za nějakou kompenzaci skutečnosti, že nemohu používat zrak. 

Plynula léta a já jsem si tento svůj smysl stále tříbila. To, že dokážu poznat překážku kolem sebe se samozřejmě nevztahovalo jenom na stromy v lese, týkalo se to také stěn, dveří, aut, plotů, sloupů, stojících lidí a dalších. Tento eliminátor překážek, když jsem ji cítila, téměř vždy jsem se jí dokázala bez úhony vyhnout, mi byl na mých cestách, které se s postupem let stávaly stále víc četnými, obrovským pomocníkem.

Skutečně jsem si díky echolokaci mnohdy nerozbila hlavu o napůl otevřené dveře, nenarazila jsem do poutačů na ulici ani jsem nepřišla k dalšímu úrazu, který bych si možná díky tomu, kdybych echolokaci nedokázala používat, mohla velmi snadno způsobit. A co to ta pro mě donedávna záhadná echolokace vlastně je?

Orientace zvukem

Je to určování vzdálenosti s pomocí zvuku, který ale pro běžné ucho není slyšitelný. Někteří, především netopýři nebo delfíni, a také třeba zrakově znevýhodnění, ji dokáží používat, což je pro nás velmi příjemný bonus. My, nevidomí, máme zpravidla velmi dobře vyvinutý sluch.

Každý předmět vysílá určitý zvuk o nějakých frekvenčních vlnách. Když jsme v blízkosti předmětu, který vysílá ten zvuk, náš sluch ho dokáže zachytit a obratem pošle do mozku signál, že se blízko nás nachází překážka. Mozek tento zvuk velmi rychle vyhodnotí a opět s pomocí našeho sluchu ho vrátí zpět do místa, odkud byl vyslán. Tímto způsobem jsme schopni určit, v jaké asi vzdálenosti se daná překážka nachází a my tak díky echolokaci můžeme jednat a zkusit se překážce vyhnout, abychom si neublížili. Dá se říct, že to má pro nás velmi ochranný efekt.

Echolokaci neovládá každý

Předpokládám, že echolokací disponujeme všichni, ale většina lidí používá všechny smysly a nepotřebují tento eliminátor překážek používat, proto se neměl důvod nějak výrazněji vyvinout.

Znám dokonce několik nevidomých, kteří tvrdí, že echolokaci používat nedokáží. Jak je to možné, nevím, možná je potřeba ji jenom trénovat, možná je potřeba koupit si pomůcky, které mohou s tříbením echolokace pomoci. Třeba náramek Sunu Band, který vytváří echolokaci na základě vibrační odezvy rovnou do zápěstí ruky, na které máte náramek nasazen.

Více o náramku

Každopádně jsem za tento smysl nesmírně vděčna a věřím, že mi ještě mnohokrát pomůže.

Petra Podrábská

Petra Podrábská

Jsem od narození nevidomá. Mám ráda dobrodružství a snažím se ze života brát jenom to pozitivní. Baví mě překonávat překážky a ukazovat, že jsem navzdory handicapu schopna v rámci mých možností normálně fungovat. Vždy jsem tak trochu vybočovala z řady a některé věci dělám jinak, o to je to vše ale zajímavější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *