Jak společnost pohlíží na nevidomé rodiče s dětmi

Jsem nevidomá maminka a manžela mám také nevidomého. Máme spolu dvě děti – pětiletou dcerku Ilonku a tříletého synka Patrička. Ráda bych se zde s vámi podělila o pár negativních, ale-i pozitivních zkušeností se zdravou populací.

Prvotní obavy

Už jen to, že jsem začala uvažovat o tom, že bych chtěla mít děti, nebylo pro okolí zrovna ok. Nejvíce mě od toho zrazovala rodina, která měla strach, jak to zvládnu. Netajili se tím, že si tuto situaci vůbec nedovedou představit. Na jednu stranu rodinu chápu, na druhou bylo to mé rozhodnutí a děti jsem moc chtěla. Vyvstaly tyto obavy:

  • Jak to budu zvládat?
  • Jak dítě nakrmím, vykoupu, obleču?
  • Jak mu budu dávat léky, když o nemocní a jak poznám, že je skutečně nemocné?
  • Jak se s ním později budu učit?

Na všechny tyhle předsudky, postoje a strachy, mi stačil zdravý selský rozum. Zkrátka vše jsem řešila jak se říká za pochodu, až nastal ten pravý čas. Vždy se našlo řešení a když ne, nějaké jsem si vymyslela. Také mi hodně pomohla komunikace s jinými nevidomými rodiči.

Než se mi miminko narodilo, udělala jsem si kurz, který se týkal nošení dětí v šátku, protože kočárek jsem sama odmítala vozit vzhledem ke zrakovému znevýhodnění. Samozřejmě rozhodně tím nechci tvrdit, že to není reálné. Když má nějaká nevidomá maminka tu odvahu a cítí se na to, tak ať si miminko vozí. Já tohle nedoporučuji z toho důvodu, že nikdy nevím, na co mi kočárek může najet, když ho táhnu za sebou. Proto raději preferuji nošení v šátku před kočárkem, protože tímto způsobem mám nad miminkem větší kontrolu, pokud jsem s ním v přímém kontaktu a mám ho vyloženě u těla. Vyzkoušela jsem jak šátek, tak nosítko.

Co se týče oblékání, koupání a krmení, zapracoval instinkt a opět selský rozum. Je to dáno tím, že já osobně si nikdy v dětství nehrála s panenkama. Tím pádem jsem nezískala cenné zkušenosti při starání se o dítě. Ale nakonec se vše nějak zvládlo na výbornou.

Jak dávkuji léky? –

Na stříkačce, která je u léků, si vždy nechám udělat zářez podle toho, kolik ml potřebuji nabrat. Většinou si nechávám zářez dělat přímo na pístu stříkačky. Stejným způsobem jsem dávkovala i mléko do lahve. V tomhle případě byla stříkačka 120 ml. Na pístu jsem si nechala udělat zářezy po 10 ml a pak už vždy nabrala přesně tolik vody, kolik miminko dokázalo vypít. Předem jsem si zjistila, na kolik je používaná odměrka ml. Ta moje disponovala objemem 30 ml. Pokud jsem tedy věděla, že miminko zvládne vypít 90 ml vody a já měla odměrku s maximálním objemem 30 ml, odpovídalo požadované množství třem odměrkám. K tomu ještě mléko nadávkované podle vytvořených zářezů s odměrkou na 120 ml a bylo to.

Jak  koupat dítě? –

To mi ukázali už v porodnici, ale doporučovaný postup mi nevyhovoval. Vyřešila jsem to opět po svém. Pomohlo zakoupení lehátka do vaničky. Dítě si krásně položím a mám obě ruce volné. Popisovaný způsob v porodnici počítal s tím, že miminko budu na jedné ruce držet a druhou ho budu koupat. Což mi připadalo celkem nebezpečné zvláště, když nemám zrakovou kontrolu.

Jak dítě nakrmit? –

Prvně z lahve, později v dětské židličce se stolečkem. Jednou rukou jsem si hlídala, kde mají pusinku, druhou rukou realizovala krmení. Kolikrát bylo jídlo všude, kolikrát jsme se všichni museli převléknout, ale vše se vždy ihned uklidilo. To k tomu prostě patří. Úžasné bylo, že děti vycítily již úplně na začátku, že mám potíže se zrakem. Sami od sebe mi později směrovaly ruku s jídlem do své pusinky.

Myslím si, že všechno jde, když se chce. Když jsem čekala druhé dítě, šla jsem jednoho dne po ulici a jedna paní na mě volala:

Proboha!! Slepá a má dítě!!! Měla by jí to sociálka odebrat!!!!

Paní na ulici

Otočila jsem se směrem, odkud jsem slyšela tato slova a klidně odvětila:

Děkuji za kompliment. Brzy budu mít druhé.

Míša, autorka článku

Paní prý jen vyvalila oči a koukala, jako kdybych pocházela úplně z jiné planety. Ale osobně mě to vůbec nerozházelo. Jen si říkám, že někteří lidi vskutku nemají všech pět po hromadě.

Pozitivní zkušenosti

Nejvíce mě podrželi kamarádi, drželi mi palce a stáli za mnou. Jednou jsem šla s miminkem  v nosítku a potkala jsem paní, která mě hrozně obdivovala, jak vše zvládám, že přede mnou smeká a chválila nás, že jsme dobří, když jsme se odhodlali mít dítě. I dětská paní doktorka k nám přistupuje naprosto normálně, za což jsem moc ráda. Také pan doktor nebyl proti, když jsem mluvila o tom, že bych chtěla mít miminko. Opravdu hodně mě podržela u porodu dula, která vůbec neměla zkušenosti s nevidomou maminkou a troufla si na to. Byla naprosto skvělá a vůbec nebylo poznat, že nemá zkušenosti s nevidomými.

Teď jak už jsou děti větší, je to zase o něčem jiném, spíš nás lidi obdivují a hlavně děti všechno okomentují, když někam jdeme. Což je úžasné. Máme o všem mnohem lepší přehled a zůstáváme v obraze.

A co říci na závěr?

Lidi, já nekoušu! Mám děti, manžela, rodinu, byt. Žiji úplně stejně jako vy. Když se vám něco nelíbí, klidně se stačí zeptat a nebo si se mnou promluvit. Nesmírně nás všechny zamrzela tato nepříjemná situace.

Dcera Ilonka slavila oslavu narozenin. Chtěla si pozvat kamarádky ze školky a maminka jedné holčičky ji k nám nepustila pouze proto, že nevidíme. Vyloženě prohlásila:

Oni to mají těžké. Proto tam nepůjdeme.

Maminka Ilončiny kamarádky ze školky

Dobrá, chápu, ale paní mohla alespoň zavolat a promluvit si se mnou. Ale ona ne. Nu život jde dál. Třeba paní časem dostane rozum a pochopí, že máme jen zrakový hendikep, ale jinak nejsme vůbec odlišní.

Koho by ještě o mně něco zajímalo, zasílám zde odkaz na článek, který o nás vyšel v roce 2013.

Článek v Opavském deníku

Přála bych si, aby bariéry mezi zdravou společností a handicapovanými padly už jen proto, že jsme stejní  lidé jako ostatní a máme stejná práva. Doufám, že se tohle časem změní, protože už mě opravdu někdy unavuje pořád někomu něco dokazovat. Také se mi nelíbí, když nás lidi potkají a řeknou dětem:

Ty jsi chudák, že máš nevidomé rodiče.”

Člověk na ulici

Při tom si myslím, že v některých případech se o děti postaráme lépe, než někteří zdraví lidé. Hrozně se mi líbí, jak už děti povyrostly, tak si už tohle líbit nenechají. Ilonka jednou na tuto citaci odpověděla:

Já nejsem žádný chudáček, ráda mamince pomáhám a jinou maminku nechci a nikomu ji nedám!

Ilonka

Více důvěry k nám by neuškodilo. Také mi někdy připadá, že jsme jako cvičené opice. Občas mám dojem, že v očích veřejnosti nejsme jen nevidomí, ale i jinak handicapovaní. Třeba, když člověk někam přijde s doprovodem, tak se lidi většinou snaží mluvit s ním a ne s námi. Na tohle mám vyloženě alergii. Pokaždé argumentuji takto:

Můžete mluvit přímo se mnou? Nejsem hluchá. Mám papíry na oči, ne na hlavu.

Míša, autorka článku

Michaela Marešová

Michaela Marešová

Jsem nevidomá a mírně nedoslýchavá maminka dvou dětí. Baví mě pomáhat, když je to v mých silách druhým lidem. Jsem skromný člověk a raduji se z maličkostí. Rodina a upřímnost jsou pro mě v životě prioritou.

3 komentáře: „Jak společnost pohlíží na nevidomé rodiče s dětmi

    • Profilový obrázek
      3. 2. 2020 (17:20)
      Permalink

      Máme nevidomého sedmiletého syna Adama, není to jednoduché.To víte, kdyby viděl bylo by to úplně jiné,normální, tak jak to mají všichni lidi kolem nás a třeba by měl i nějaké kamarády,mohly by jsme si s ním normálně hrát, veselit se,takhle ho zajímají akorát jen ty zvukové věci.Je těžké ho jakkoliv jinak zabavit.Je to na prd když přítel dělá jen odpolední a já jsem s ním sama a pořád se tím trápím i když s tím nic nemůžu udělat.Chodí do speciální školy kam choděj děti s různým postižením,jsem za to ráda,jelikož bydlíme na vesnici a jinak nevím co by bylo…Narodil se předčasně a hlavní podíl na tom mají moje zdravotní komplikace

      Reagovat
  • Profilový obrázek
    2. 2. 2020 (0:03)
    Permalink

    Jsme také nevidomí rodiče dvou už dospělých dětí a pod všechno, co tu je napsáno, se můžu já, jejich otec, jen „podepsat“, jako by se mi to tím vše znovu připomnělo. Dnes je našim dětem 20 a více let a doufám, že náš handicap jim moc neublížil 😉 . Stále bohužel platí, že okolní společnost nepočítá s tím, že by nevidomí měli děti a podle toho se i lidé chovají. pro nás je to mnohdy skutečný boj s neomaleností a neuvěřitelnou hloupostí. Ale jsou i ti, co skutečně chápou… Tak hodně štěstí a pevné nervy, neboť školská léta s profesionálními pedagogy nám přinesla občas skutečně perné chvíle!

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *