Kočky a nejen lidé se zrakovým postižením

O našich mazlíčcích toho bylo asi napsáno hodně. U nás na portále však spíše o těch psích, tedy především o vodících psech, kteří nám lidem se zrakovým postižením dělají velkou službu.

Já však od dětství dávala přednost kočkám. Bylo to v době, kdy jsem normálně viděla a v osmdesátých letech se ještě kočky toulaly kdekoliv, proto byli dostupné našim dětským hrám. Přemýšlela jsem, čím mě tolik zaujaly už tehdy, kdy každá moje kamarádka chtěla pejska. Líbila se mi jejich nezávislost, to že nepřiběhnou na zavolání. Cítila jsem se s nimi spokojeně a jejich předení mě uklidňovalo.

Nejdřív peklo, pak nedozírná radost

Doma jsem však žádné zvířátko mít nemohla. Kamarádka, která měla na dvorku koťátka, mi je ochotně půjčovala na hraní. Já se k nim ráda vracela. Už tehdy jsem z nich cítila zvláštní energii a klid. Pomáhaly mi i s mými bolístkami a starostmi nejen ve škole. Od nich jsem se vždy vracela klidná a spokojená.

Jen co jsem se vdala, pořídila jsem si zvířátko, malého pejska. Bydleli jsme tehdy na sídlišti ve městě a můj tehdejší muž kočky nesnášel. Pejsek byl kříženec srnčího ratlíka, fenka Sindy. Byla ohromný hlídač a v té době kdy jsem měla malé dítě, mohla jsem klidně nechat kočárek před obchodem. Sindy k němu na 2 kroky krom mě, nikoho nepustila.

Byla s námi dlouhou dobu asi 15 let. V té době jsem se rozvedla a stěhovala se na jih od Brna. Zůstali jsme s mým nynějším mužem kousek od Kyjova v domečku se zahrádkou. Tam jsme si teprve pořídili kočku.

Rezavý kocour vykukující z tašky
Kocour v tašce

Jedna nestačí

Nejdřív jednu černou z útulku v Hodoníně. Asi se ptáte proč černou? Někde jsem se dočetla, že černých koček je v útulcích nejvíc a jsou nejhůře umístitelné. Jeli jsme si tedy pro naši první kočku Mau do Hodonína. Asi rok jsme měli jen jednu, ale chtěli jsme, aby měla kamarádku. Za rok jsme tedy z Hodonína dovezli druhou černou kočku Xenu. Zatím co Mau jsme si vybrali my, Xena si vybrala nás.

Rošťanda Xena
Kočka Xena

Bylo hodně zvláštní pozorovat dvě černé, pro většinu lidí úplně stejné kočky. Každá byla jiná. Mau je taková rozumná, uvědomělá a vůdčí celé pozdější kočičí rodinky. Xena byla naopak takové kočičí třeštidlo a hrozně velký mazel, ráda se chovala a nosila v náručí.

Dvě černé kočky společně v jednom pelíšku
Dvě černé kočky

V této sestavě jsme se asi po 8 letech přestěhovali do Moravského krasu do domku po mé babičce, která vždy kočky měla a asi i proto jsem k ní vždy ráda jezdila. V novém domově jsme si zvykli podstatně dřív, než jsme si mysleli. Ve vesnici jsem měla spoustu tet, strýců, bratranců, sestřenic i kamarádů z mládí. 

Tady se naše kočičí rodinka rozrostla ještě o kočičí sourozence, rezavého kocourka Huberta a jeho malou tříbarevnou sestřičku Fren. Přišli k nám někdy okolo Martina, padal sníh a byla už zima, oni byli určitě z pozdního vrhu a venku by sami nepřežili. Vzali jsme je tedy domů, dali do karantény, zavezli k veterinářce, nechali je naočkovat a časem i vykastrovat. Jinak by se nám doma začali nekontrolovatelně množit, což jsme nechtěli. Měli jsme tedy 3 kočky a jednoho kocoura.

Mysleli jsme si, že je to konečný stav. Jeden náš dobrý kamarád, také kočkomil , nám asi tak o roce telefonoval,  že jeho bratranec s manželkou mají britskou modrou kočku a jejich malé dítě na ni bohužel trpí alergií. Kočičce však byly už 2 roky.

Mně se vždycky britské kočky moc líbily, pro mě to byla tedy jasná volba. Nakonec jsme si ji tedy dovezli domů i z pelíškem, miskou a přepravkou. Majitelé jí dali jméno Chelsea. Jméno se nám vůbec nelíbilo, nejsme fanoušci fotbalu. Ona však na něj viditelně slyšela, tak že jí zůstalo.

V současné době máme bohužel jen čtyři kočky. Ta nejmazlivější černá Xena , která k nám přišla jako druhá, bohužel odešla jako první, už je to několik let. Byla hodně nemocná a tak jsme ji nechali uspat, i když nám to trhalo srdce. To je jedna ze smutných stránek lásky ke zvířatům.

 Určitě vám nemusím psát o tom, co si o nás myslí většina obyvatel naší malé obce. Jen blázen si pořídí tolik koček a ještě domů. U nás ve vesnici totiž většina obyvatel přemýšlí tak, že kočka patří na dvůr, má mít 4x ročně koťata, o které se pak ale majitel nepostará. Nechá je někde u lesa nebo je utopí. Tyto kočky se pak nekontrolovatelně množí.

To ovšem nikomu moc nevysvětlíte. Vždyť utopit kotě nic nestojí, zatím co kastrace je drahá. Takovými argumenty vám většinou lidé oponují.

Obě moje děti jsou dnes už dospělé, ale též mají kočky, které jsou doma, ale chodí i ven na vycházky. Jsou očkované a vykastrované. Vedli jsme je k lásce ke zvířatům obecně, ale i k zodpovědnosti za zvířátko, které člověk chová doma. Bohužel spousta lidí tohle nedělá, vůbec to neřeší. Proto jsou také koček plné útulky a stále jich přibývá. 

Kočky léčí

Musím se ale zmínit o felinoterapii. Metoda, která je založena především na využití vrozeného daru empatie, intuice a léčivé energie koček. Ty pak boří komunikační bariéry. To může pomoct člověku zapomenout na bolest a utrpení, navozovat duševní harmonii a napomáhat najít ztracenou životní rovnováhu. Vytváří nový smysl života, odnímá pocit osamění. I prostá zodpovědnost za blízkého milovaného tvora, drží mnohdy nemocné, postižené, staré nebo nešťastné lidi při životě.

Zastávám názor, že kočky jsou tedy velmi vhodné jako společnice pro různě nemocné či osamělé lidi, kteří v nich často nacházejí smysl začít znovu žít.

Chtěla bych proto napsat závěrem, hlavně těm co si chtějí kočku pořídit. Dobře si rozmyslete, jestli se budete třeba i patnáct let o kočku umět postarat, platit jí jídlo, očkování, vakcíny proti klíšťatům a blechám, stelivo do kočičího WC a mnohé jiné. Pokud ano, kočka se vám za to odvděčí svoji přízní a láskou tak, jak to umí jen ona.

Hana Vykoukalová

Hana Vykoukalová

Zrakově postižená cestovatelka,kočkomilka,milovnice lesa a dobrého jídla,veselá i upřímná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *