Láďa žije naplno i s kombinovaným hendikepem

Ladislav Kubeček je zrakově, ale i sluchově znevýhodněn. Ovšem tento kombinovaný hendikep mu ani v nejmenším nebrání, užívat si život plnými doušky. Věřím, že rozhovor s Láďou bude inspirací pro všechny. Jak pro osoby s hendikepem, tak i pro čtenáře bez hendikepu.

Láďo, je mi ctí, že tě mohu přivítat na portálu GiebNews. Můžeš se našim čtenářům stručně představit?

Ahoj Kájo, moc děkuji za milé uvítání.

Jmenuji se Ladislav Kubeček a v současné době pracuji jako pracovník v sociální oblasti, asistent ombudsmana. 26 let jsem pracoval jako Masér živnostník, a 1 rok ve společnosti Delta v Náchodě.

Mám vystudovanou Evangelickou akademii v náchodě, jako odborný pečovatel a pracovník v sociálních službách. Jsem odmalička nevidomý a sluchově postižený. Mám rád překonávání překážek a to ne jen v oblasti techniky, ale i v možnostech posouvání hranic, jak ve stazích a v životě vůbec.

Jsem ženatý, bezdětný. Moje zájmy jsou plavání, cestování, turistika, počítače a v poslední době i alternativní způsoby léčebné techniky. A co je nejlepší, miluji život se všemi výzvami.

Vím o tobě, že máš kombinované znevýhodnění. Zrakové, ale i sluchové. Můžeš čtenářům přiblížit, jak se s tímto hendikepem pereš a jak se ti takto žije?

To se dá někdy přiblížit hodně těžko. Dokážeš si milý čtenáři, představit, jak to vypadá, když žiješ ve světě bez zvuků a světla? Ti z nás, co nevidíme, si to představit dokážeme. Tak si k tomu můžeme přimyslet ještě to ticho. Zvuky k vám přicházejí z dálky, nebo vůbec.

Mně se sluch hodně zhoršil ve 3 letech, když jsem spadl na zahradě z 3 metrové zdi na dvorku u nás doma. Měl jsem tenkrát otřes mozku. V té chvíli jsem si uvědomil, že už vlastně neslyším vůbec nic. Pak přišli o rok později sluchadla. No, nebyla tak dokonalá, jako jsou teď, ale já konečně mohl slyšet zvuky a lépe se orientovat v prostoru. Mám ztrátu na jedno ucho 89% a na druhé 94%. Jsem tedy hodně blízko k absolutní hluchotě. Brrrr!!!!

Tohle když si představím je to šílený. Ovšem ostatní smysly se vám hodně zbystří. Víc cítíte, čichem i hmatem, víc si uvědomujete takový ten nehmotný svět.

A jak se s tím žije? Prostě pokud chcete žít, musíte to přijmout. Nemá smysl se s tím prát. Hodně mi pomáhá právě technika. Ale zároveň mně někdy děsí fakt, že jsem na technice až moc závislý. Takhle ale člověk nesmí přemýšlet a měl by si ze života vytáhnout to nejlepší, co se dá v této situaci.

Každých 5 let sháním peníze na nová sluchadla, protože mě mohou posunout ve slyšení o kousek dál. Jak se říká, zvyknete si. Někdy, když se pohybuji v místech, kde je velký hluk, nebo třeba přeplněná hospoda, nebo diskotéka, sluchadla sundám. To ale musím mít sebou někoho, na koho se mohu spolehnout.

Nedávno jsme s mým velmi dobrým přítelem byli na vystoupení Kabátů a to byl takový nářez, že jsem sluchadla sundal. A i tak jsem si to moc vychutnal. Takže shrnuto: žít se s tím opravdu dá.

Láska až za hrob

Nyní budu možná trošku osobní. Pokud nebudeš chtít odpovídat na tuto otázku, tak nemusíš. Nicméně nedá mi to se nezeptat. Tvůj hendikep ti nezabránil v tom, založit funkční rodinu. a to s ženou bez hendikepu, pokud se nepletu. Pokud ano, tak mě oprav. Můžeš potvrdit rčení, že láska hory přenáší a že hendikep je pouze drobnou vadou na kráse, která se dá ovšem léčit?

Myslím že moje zkušenost může být dobrým vodítkem i pro někoho dalšího, není důvod neodpovídat. Ano, moje žena, se kterou žiji, je opravdu z cela zdravá. To byl můj sen od samého začátku. A splnil se. Musel jsem si dlouho počkat, ale dočkal jsem se. Před tím musela zákonitě přijít zklamání s jinými ženami, abych leccos pochopil i sám o sobě. A že jich v mém životě bylo a stále je. Tedy myslím žen. Provázejí mně, učí mně svým přístupem k životu. Nebýt zklamání před tím, než jsem tu pravou poznal, asi bych to nepochopil a neuvědomil si to.

Moje žena je naprosto zdravá. Když jsem ji poznal, už měla dvě dcery. Její manželství před tím, než jsme se poznaly, bylo velmi krušné. A když se se svým prvním mužem rozešla, po 3 letech od rozvodu, jsem do jejího života přišel já. Je o něco starší, než jsem já, ale to vůbec nevadí. Sedly jsme si od samého začátku. A také od samého začátku našeho vztahu přicházely zkoušky. Tvrdé, ale přesto nás stmelili. To by bylo opravdu na dlouhé vyprávění.

Svoji ženu jsem poznal díky mému kamarádovi, který je teď mým švagrem, byl to ženin bratr. Zkusíte uhodnout, jak jsme se poznaly?

Ano, někteří tušíte správně. Na masérském stole. Pak po několika návštěvách jsem ji zkusil pozvat na večeři. Neodmítla.

Bylo mi s ní moc dobře od samého začátku. Pak nastala z nějakého důvodu týdenní odmlka a ona mi sama napsala, jestli se nechci stavit na kávu k ní domů. No a pak už jsem tam zůstal přes noc.

Následovala první dovolená, po roce se nastěhovala ke mně a začaly jsme spolu žít. Ale začátky byli hodně pestré. Její dcery mně od začátku hned nepřijali. Ale ustály jsme to a začaly jsme spolu poznávat dva světy.

Svět vidícího člověka ženy a svět nevidomého muže. Do dnes se pořád máme jeden od druhého co učit. Poznaly jsme mnoho radostí i smutků, zklamání i důvěry. Jednou možná o tom napíšu knihu.

Ano, opravdová láska hory přenáší a ani to že máte handicap, tomu nemůže zabránit. Kdo ale do takového vztahu vstoupí, bude muset mnoho ve svém životě přehodnotit. Ale stojí to opravdu za to. Nevidomému je odměnou opora a obrovská pomoc, které si nikdy nepřestanete vážit. A vidícímu se ukazuje svět, nad kterým stále bude v duchu žasnout. Nakonec však pochopí a pozná, že žije s člověkem, který má své klady i zápory, jako v každém vztahu. Zeptejte se mé ženy a uvidíte co vám odpoví. Je to jen chlap, řekla by. Ale vždy dodává, ale je můj. buď všechno, nebo nic. Jinak to nejde. Takže dá se říct, že náš vztah je opravdu harmonický, ale cesta k té harmonii, byla dlouhá. Vzaly jsme se po 5 letech chození, žijeme spolu už 17 let. 

Máme dvě dcery, tedy z ženina prvního manželství, a 3 vnoučata. To se taky ne každému povede. Být dědkem bez snažení.

Za svoji ženu jsem nesmírně vděčný. Je to malá žena s obrovským srdcem.

Máme společné zájmy jako cestování, turistiku, moje žena navíc ještě ráda čte a miluje historii. A krásné věci kolem sebe. Je výborná kuchařka, a teď se učí italštinu. Je to opravdu skvělá manželka. Díky ní jsem mnoho poznal a poznávám i o sobě, je mi zpětným zrcadlem, i obrovskou oporou. Zavoláte ji v noci, že jste ve štychu, ona vám nejprve vynadá, že jste ji probudili v noci ze spánku, ale pak stejně jde a je vždy ochotna pomoci. Nic lepšího jsem si nemohl do života přát.

Krušné pracovní začátky

Jsi nesmírně akční na poli pracovního uplatnění. Máš zkušenosti se zaměstnaneckým poměrem, ale i podnikáním. Můžeš přiblížit, jak jsi pracoval, jak jsi vybudoval podnikání a jak nyní pracuješ?

Když si vzpomenu zpětně na své začátky, někdy žasnu nad tím, jak jsem si mohl v životě hromadu chyb, problémů, i nervů ušetřit. Ale to bych nebyl já. Jdu prostě do všeho, co má nějaký smysl a vypadá to jako výzva.

Začal jsem nejprve pracovat jako masér pro rehabilitaci v rehabilitačním středisku v Náchodě. Po dvou letech mně propustili a šel jsem do soukromé živnosti. Na tyhle časy vzpomínám moc rád, protože ke mně začali lidé chodit sami ze střediska a zvali si mně domů. Masíroval jsem u krbu v Kuchyni, v kanceláři, i v dílně našití, v kuřárně.

Když mi táta udělal stůl, jezdil jsem masírovat na obecní úřad do jedné vesničky. Pracoval jsem v podnájmech u dvou kosmetiček, měl jsem i provozovnu u sebe doma. Měl jsem provozovny v Trutnově do hromady se svojí mamkou, která začala s podnikáním jako kadeřnice i v červeném Kostelci.

Začátky rozhodně nebyly jednoduché, už proto, že nebyly v začátcích takové možnosti, jako jsou teď.

V době, kdy se mi moc nedařilo, bylo to v roce 2010, jsem dostal nabídku práce do knihovny a tiskárny pro nevidomé v krakovské ulici v Praze. Tam jsem do teď a dělám pro ně technickou podporu pro čtenáře. To díky mému obrovskému zájmu o počítače i další techniku.

Na začátku jsem hodně cestoval, jezdil po provozovnách. Když jsem měl provozovnu doma, už jsem cestoval méně, ale přesto jsem hledal možnosti, jak své podnikání víc rozjet. Mimo masáží jsem prodával kosmetiku různých značek, zkoušel jsem hromadu možností prodeje. Ale masáže vždy byly jakou si hlavní doménou. Dokonce jsem si měsíc vyzkoušel masírování v Řecku. To bylo něco. Sice v rámci dovolené, ale vydělat si na pořádnou večeři nebylo špatné.

Pak bohužel přišel COVID a já neměl na nájem. Pracoval jsem tedy v jednom regeneračním centru, kde jsem dostal možnost být hlavním masérem. Pak jsem po 8 měsících skončil. V současné době pracuji jako asistent ombudsmana. Masáže mám teď jako mobilní masérské služby. Vrátil jsem se na začátek, kdy jsem začínal u lidí doma. Prostě pokud chtějí, mohou si mně přivést i odvést. A některým lidem se to líbí. V pohodlí domova je to trochu jiný styl masáží. A mám tím možnost si přivydělat. A to všechno jen proto, abych si alespoň trochu mohl užít života.

Chtěl jsem ušetřit na rekonstrukci domu, ve kterém už teď díky neshodám s příbuznými nebydlíme, a chtěl jsem také každý rok pořádnou dovolenou. Také si vydělat na nová sluchadla, která jsou opravdu drahá.

Mám práci a to je dnes poklad

Na tvé cestě v rámci zaměstnání, ale i podnikání, jsi určitě narazil na hromadu překážek. S čím vším ses musel, ale i v současnosti musíš potýkat a jak jsi jednotlivé situace řešil?

Začátky byly těžké. Nejprve jsem narážel na předsudky z rodiny. Příbuzní mi říkali: Na to nemáš, to nezvládneš, dnešní doba je dravá a takové řeči. Jediný, kdo mně v mém snažení v rodině trochu podpořil, byl můj táta, který už není mezi živými. Ten mi vždycky říkal: Jak si to uděláš, tak to budeš mít. Sám měl rozjetou firmu, živil se jako truhlář a začal v roce 1991. Moc mi tím pomohl, protože jsem dostával praktické rady, jak začít a co si mám oběhat a podobně. No, tenkrát nad tím úřednice na finančním úřadě a na živnostenském úřadě kroutili hlavou. Později jsem se dozvěděl, že nikdo moc nevěřil tomu, že to zvládnu.

Začínal jsem v roce 1997 začátkem listopadu. A přiznám se, ze začátku jsem opravdu pochyboval, jestli to dám. Nespal jsem několik nocí, když jsem mělo odevzdávat daňové přiznání. Navíc jsem neměl účetní, která by mi s tím pomohla a provedla mně tím. O mé účetnictví se starala tenkrát moje macecha, která mi moje snažení znepříjemňovala, jak to šlo. Neměla mně moc ráda, Za každou chybu mě vždy nevybíravě kárala. Na začátku to byli opravdu nervi. A pak rok po mém snažení, mi začali do života chodit ty správný lidi.

Jedna moje klientka, která ke mně chodí od samého začátku rozjížděla firmu a vedla účetní poradenství. Tak jsme se domluvili a od té doby jsem v podnikání naprosto v klidu. Jsem u její firmy do dnes. Dobrá účetní je jako dobrá manželka. Stojí za vámi, ale taky vám řekne, když je něco nereálné. Inu holky účtařky jsou prostě poklad.

Pak to najednou šlo samo. Musel jsem se snažit, to ano, ale papírování jsem měl vyřešené. No a když se mi zvedla klientela, tak najednou mi lidi neříkali, že to nebude fungovat. Někteří záviděli, jiní fandili.

Tohle snažení mi šlo do roku 2019, kdy přišel COVID. Před tím to bylo těžké, ale v době COVIDU to bylo peklo. Lidi se začali bát, masáží bylo najednou o 80% méně a já neměl na placení nájmu. Před tím taky byly těžké časy, ale tohle už bylo moc. V té době jsem měl krásně rozjetou provozovnu v Červeném Kostelci, rok před tím jsem ukončil provozovnu v Trutnově. To díky tomu, že moje mamka byla kadeřnice a šla do důchodu. Prostory, které jsme měly společně, bych sám neutáhl. V době COVIDU jsme se najednou všichni ocitli doma, ze dne na den. Nebylo na nájem, lidé chodili na dobrý slovo, ale většinou se báli.

Na městě se mi snažila pomoci jedna úřednice, která mi nabídla, a’t přeruším smlouvu u městského úřadu v Červeném Kostelci. Tím těžkou dobu přečkáme a budu moci pokračovat. Jenže se to dozvěděl starosta města, seřval jí a vzkázal, že když se neudržíme sami, ať ukončíme provoz. Město prý není sponzor podnikatelů. Musel jsem bohužel začít hledat cestu jak dál.

Nechal jsem se tedy v roce 2020 zaměstnat ve firmě, která rozjížděla regenerační a relaxační centrum. Chvilku to šlo, ale pak přišla další vlna COVIDU a zase jsme byli doma. Nejsem člověk, který by nečině seděl jen tak doma. Tohle bylo fakt na palici. No a když nás přece jen zavolali do práce, poslali mě na třídění gumového materiálu, aby mně nějak zaměstnali. Vydržel jsem to jeden den a šel jsem pryč. Tohle nebylo na mě. Tento styl práce by mě opravdu umlátil.

A jak to bývá, přišla mi do života nová příležitost. Oslovil mě člověk, který sledoval mé aktivity a nejspíš jsem ho zaujal. Nabídl mi práci, která se prostě nedala odmítnout. Tak jsem šel pracovat jako asistent ombudsmana.

Děláme pro firmu, která se hodně specializuje na opracovávání gumárenských výrobků, logistiku a také automobilový průmysl. Pracuje v ní 45% zdravotně postižených s různými duševními, mentálními i fyzickými vadami. Zrakově postižený jsem tam jen já.

Je to práce pestrá, náročná, ale moc mně baví. Jde o ten druh práce, kdy obcházíte lidi na provozovnách, povídáte si s nimi, řešíte s nimi rodinné, finanční, nebo i existenční situace. Mrazí mě z toho, jak hodně se teď množí případy, kdy se lidi dostávají do exekucí. Tohle není prostě dobrý trend. Píšu články pro časopis, který firma vydává.

S novými kolegy je docela sranda to celkové sžívání. Bohužel ale narážím i na předsudky. Lidé jsou hodně vytížení, hlavně vedoucí. Takže když mám cestovat mezi provozovnami, musím se nahlásit dopředu a ne vždy se podaří sehnat odvoz, nebo člověka, který by vás navedl. Není bohužel možné se samostatně pohybovat mezi lidmi po fabrice, protože často se tam pohybují další lidé s materiálem, který se přemisťuje.

Takže jsem ještě hodně závislý na ombudsmanovi, který mně mezi provozy doprovází, ale sám je hodně časově vytížený.

To se ale doufám změní. Zatím je to o časových možnostech jednotlivých vedoucích. Tak kontaktuji lidi telefonicky, e-mailem, komunikuji s manažery firmy, zjišťuji stav na jednotlivých provozech. Naučíte se tak hodně ze života lidí. Jednotlivé příběhy, co jsem stačil vyslechnout během doby co tam jsem,  jsou někdy mrazivé a dech beroucí.

Ale díky za to, mám práci, což dnes je poklad. Na podnikání ale moc rád vzpomínám, byl jsem víc nezávislý. Ale život je změna a pohyb. Potkalo mě to nejlepší, co mě potkat mělo. Mám alespoň příležitost se naučit něco nového.

Jaké máš plány do budoucna?

Vybudovat si znovu podnikání. Třeba i internetový obchod, pokud se to povede. Pokud mi vydrží současná práce, doplatit dluhy a začít víc cestovat. Letos jsme s mojí ženou byli na Sardinii, tak se tam chceme příští rok vrátit. Konečně si přebudovat byt.

Rozhodně ale chci být co nejvíc finančně nezávislý, na tom už začínám díky práci kterou mám, pracovat. Mít svoje auto. To je můj sen. Pracovat zároveň při tom zase naplno žít, to je moje budoucnost. Jsem ještě mladý, tak toho chci stihnout co nejvíc.

Co bys závěrem čtenářům vzkázal?

Milý čtenáři, hlavně se neboj života a zkoušek které ti chystá. Strach je to nejhorší, co tě může v životě svázat. Je potřebný pro naší opatrnost, ale nesmí nás paralyzovat. Pojďme naplno žít. Nebojte se snít. Dokud máme sny, žijeme.

Nemožné je pravý opak možného. To nemožné je tu právě proto, aby nás posunulo dál a ukázalo nám, že možné je vše. V životě i to nemožné je prostě možné.

Děkuji, že jste si přečetli příběh z mnoha příběhů. Věřte si a zbytečně nepochybujte. Pochybnosti jsou na místě, ale jen, když potřebujeme udělat velmi důležitá rozhodnutí. Jinak nás rozkolísají a nepohneme se z místa. Dělejte všechno, co máte rádi a váš život bude bohatý. Prostě milujte život a on vám to všechno vrátí. Někdy za delší dobu, ale vrátí. Přejte si, protože přání se vždy plní.

Mějme se dobře a něco proto dělejme.

Krásné požehnané dny plné hojnosti přátelé.

Karel Giebisch

Karel Giebisch

CEO portálu GiebNews. Zrakově znevýhodněný IT specialista, masér, bojovník za inovace. Mým velkým cílem je začlenit osoby s hendikepem do běžné společnosti a dokázat, že znevýhodnění ať je jakékoli, není překážkou. Mám rád výzvy a jsem neustále otevřen novým příležitostem.