Nevidomost není překážkou žít plnohodnotný život

Jsem nevidomá už od narození. Oči mi spálili v inkubátoru. Rozhodla jsem se tento článek napsat proto, ať zdravá společnost vidí, že právo na to, žít plnohodnotný život má každý bez výjimky.

I když vnímám jen světlo a tmu a slepecká hůl se stala mojí prodlouženou rukou, abych mohla poznávat svět, dokážu žít plnohodnotným životem. Ne jen bílá hůl mi život usnadňuje, ale i spousty jiných kompenzačních pomůcek. A když pomůcky nestačí, přijde na řadu zdravý selský rozum.

Když jsem se předčasně narodila, svůj život jsem si tady musela vybojovat. Nikdo neměl ani tušení co se mnou bude až vyrostu, jak se o sebe postarám, nebo spíše lépe řečeno, kdo se o mě bude starat? Nejjednodušší řešení by bylo mě dát, až budu dospělá do ústavu. Ale… Ono to tak nějak nevyšlo. A proč?

Od útlého dětství jsem byla hrozně zvídavá stejně jako jakékoli zdravé dítě. Všechno jsem se snažila zkoumat, všude jsem vlezla. Někdy jsem byla trochu bojácná, ale vše mě život naučil zvládat

Vždy jsem se snažila žít jako moji zdraví vrstevníci. Jak šel život, stala se ze mě žena, která toužila po rodině a dětech. Prvním impulzem ke splnění tohoto snu, bylo se co nejdříve osamostatnit. Zpočátku to bylo hrozně těžké, ale jelikož jsem se nevzdávala, tak jsem se ve 20 letech odstěhovala za přítelem, který mi ukázal a dokázal, že i jako nevidomá můžu stát na vlastních nohou.

Když jsem bydlela úplně sama, učila jsem se vařit, metodou pokus omyl, ale žádný učený z nebe nespadl. Šla jsem si za svým cílem, a proto je důležité nevzdávat se a ono to jde, žít plnohodnotný život a je jedno, jestli člověk má nebo nemá handicap.

život mi někdy házel (hází) klacky pod nohy, schytávám od něj pár ran, ale moto mého života je:

“Nevzdávat se, bojovat o své místo na slunci, ať se děje co se děje, vždyť naděje umírá poslední”

Nyní jsem dospělá, splnil se mi sen, mám práci rodinu (manžela a dvě krásné děti). Co říci závěrem?

I bez zraku se dá žít plnohodnotným životem, chce to jen odvahu, píli, trpělivost a hlavně nenechávat si házet klacky pod nohy.

Michaela Marešová

Michaela Marešová

Jsem nevidomá a mírně nedoslýchavá maminka dvou dětí. Baví mě pomáhat, když je to v mých silách druhým lidem. Jsem skromný člověk a raduji se z maličkostí. Rodina a upřímnost jsou pro mě v životě prioritou.

2 komentáře: „Nevidomost není překážkou žít plnohodnotný život

  • Profilový obrázek
    2. 4. 2020 (17:38)
    Permalink

    Ahoj Míšo, chodilas na základku na Hlinkách? Je fajn, že seš spokojená s tím, co máš, znám moc jiných lidí, kterým by to nestačilo a hledali by, kde se stala chyba, nebo naopak prostě by jim to bylo málo…
    Klidně mi napiš na mail, pokud budeš chtít. Václav Toul

  • Profilový obrázek
    2. 4. 2020 (17:40)
    Permalink

    Mail je: cracatit2004@gmail.com, nevšiml jsem si, že u komentářů většinou není vidět.

Komentáře nejsou povoleny.