Od kamen po vonné tyčinky

Vždy jsem sice patřila k lidem, kteří mají z ohně přirozený respekt, nikoli strach, ale zároveň pro mě práce s ním nepředstavovala problém. Už od dětství mě bavilo přikládat do ohně dřevo nebo větvičky stromů. Kouř z ohně mi vždy voněl a jeho teplo pro mě bylo velmi příjemné.

Když jsme s mým tehdejším přítelem a nynějším manželem nějakou dobu bydleli v nedaleké vesničce Kostomlaty pod Řípem, která se nachází blízko Roudnice, v jednom nevelkém, ale docela pěkném domečku, bylo možné v něm topit jak plynovými kamny, což jsme také využívali, tak v jedné místnosti se dala použít krbová kamna. Velmi rádi jsme si vytvářeli teplo právě s pomocí krbových kamen, protože ten požitek je úplně jiný. Zprvu topil můj přítel, pak to začal učit také mě, protože jsem to chtěla umět.

Zatápění v kamnech bez zrakového vnímání

Když se máte naučit topit v kamnech, což nemusí být tak lehké, jak se zdá, bez zrakové kontroly, vyžaduje to několik úkonů. Nejdříve jsem si několikrát prohlédla – osahala jsem si – kamna, abych přesně věděla, jak vypadají a nic mě nemohlo překvapit. Pak jsem od mého přítele dostala svářečské rukavice, které jsou konstruovány na práci s teplem. Jsou vyrobeny z docela pevné látky, která dokáže nějakou dobu ohni nebo teplu dobře odolat a nespálíte se tak jednoduše. Třetí úkon byl, abych se naučila zacházet se zapalovačem s docela dlouhou koncovkou, z níž při zapálení vychází oheň. Pak přišlo na řadu naučit se do kamen dávat v dostatečném množství papír, třísky a pak větší kousky dřeva. To vše bylo potřeba zapálit, což mi trvalo docela dlouhou dobu, než jsem se naučila k mé relativní spokojenosti.

Tento úkol, zapálit dříví, bylo možné vykonávat stále ještě bez rukavic. Když se oheň dobře rozhořel, zavřela jsem dvířka a čekala, až bude dobré přiložit. Tohle bylo potřeba řešit odhadem a především sluchem, případně opatrně zjistit rukou, ale nesahat už radši přímo na kamna, pokud ano, tak v rukavici, jestli je teplo dostatečné. Pokud bylo potřeba přiložit, přišly na řadu již zmíněné svářečské rukavice. Kamna už byla totiž dost rozehřátá, tím více kovová klička dvířek. Levou rukou v rukavici jsem tedy opatrně otevřela dvířka a pravou rukou, taktéž v rukavici, jsem do kamen přiložila dalších několik kousků dřeva. Tímto způsobem bylo možné pokračovat do té doby, dokud bylo, čím přikládat.

Čas od času bylo samozřejmě potřeba oheň prohrábnout, aby se do všech částí kamen dostalo potřebné množství kyslíku. Postup byl obdobný, opět si na ruce nasadit rukavice, levou rukou otevřít kamna a pravou rukou opatrně použít pohrabáč, aby nic nevypadlo z kamen ven. 

Osobní zkušenost s topením

Jak už bylo řečeno, topili jsme převážně dřívím, které můj přítel nasekal na přijatelně velké kousky, nebo papírovými trubkami, které si mohl vzít zdarma z jeho zaměstnání. Byly to docela dlouhé trubky vyrobené z nějakého velmi silného papíru a mým úkolem bylo, často jsem se tím zabývala v létě, že jsem je ruční pilkou nařezala, každou trubku na tři části. Můj přítel mi na tuto práci v kůlně vyrobil tak trochu speciální svěrák, kam se upevnila trubka, já si z jedné krabice brala trubky a do druhé krabice jsem dávala ty už nařezané, velmi mě tato činnost bavila. 

Druhý den, než se zatápělo znovu, jsem si musela vzít speciální nádobu na popel, otevřít kamna a lopatkou vybrat popel z kamen a snažit se obsah vysypat tam, kam patřil a nikoli mimo, což nebylo vždy nejsnazší. Čím častěji jsem ale tuto činnost dělala, tím více jsem v ní získávala potřebnou praxi. 

Za nějakou dobu se nám podařilo výhodně koupit kamna, kterým se říká petry. Nejsou to vyloženě krbová kamna, jsou o něco menší a umístili jsme je do pokoje, který jsme si oblíbili více, než obývák. V petrách kromě dříví a trubek bylo možné topit i uhlím, což jsme začali také využívat. Úkony spojené se zatápěním jsem už zvládala, pouze jsem si opět osahala kamna, protože byla oproti těm krbovým lehce odlišná.

Co se uhlí týče, topili jsme dvěma druhy. Jednak uhlím, které jsme nazývali ořech. Bylo potřeba vzít lopatku a z uhláku, nádoby určené na uhlí, nabrat potřebné množství a obsah přemístit do kamen a opět nevysypat nic na zem, což bylo podobně obtížné se naučit jako práci s vysypáváním popela, ale i to jsem nakonec zvládla.

Je samozřejmostí, že při tomto úkonu přikládání jsem opět měla rukavice. Bylo potřeba postupovat skutečně opatrně. Zvolna otevřít dvířka kamen, špičku lopatky lehce položit na okraj otvoru kamen, kam se přikládá a ještě jemněji obsah vysypat dovnitř. Pokud jste ji totiž vysypali příliš prudce, mohlo se stát, že nějakým zpětným tahem komínu se nepříjemné aroma z uhlí dostalo dovnitř do místnosti a to pak bylo vždy potřeba vyvětrat. Mně se tohle naštěstí téměř nestávalo. Pak jsme si koupili kvalitnější uhlí, kterému jsme říkali kostka. Bylo to uhlí, které obsahovalo mnohdy docela velké kousky a lopatka nebyla potřebná. Stačilo vzít do rukavice kousek, kostku uhlí a přiložit ji podobně do kamen jako dřevo nebo papírovou trubku.

Když si pak na rozpálených kamnech, které takhle hezky bez zraku roztopíte, ohřejete oběd, je to skutečně požitek. Což teprve ten pocit, když se můj přítel vrátil z práce, přišel do pokoje a řekl, že je tam příjemné teplo, měla jsem skutečně velkou radost, protože moje práce měla smysl a byla do slova a do písmene hřejivá. 

Těmito všemi úkony jsem si trénovala jak jemnou, tak hrubou motoriku a nejen tu. Musela jsem věřit sama v sebe a ani na okamžik jsem o sobě nesměla pochybovat, že to zvládnu. Nemohla jsem si říkat, že se něco stane, že mi při přikládání vypadne uhlík ven nebo podobně jinak uvažovat, protože bych v tom případě nebyla tuto činnost schopna udělat.

Manipulace a požitek z vonných tyčinek

Plynuly roky, my jsme se přestěhovali z domku do panelového bytu a zde se topit dřívím nedá. Postupně jsem si oblíbila vůni vonných tyčinek a díky tomu si tak trochu opět mohu připomenout staré časy práce s ohněm. Je to ovšem naprosto jiná činnost a využijeme spíše jemnou motoriku. Vonná tyčinka by totiž neměla hořet, nýbrž jenom doutnat. Nejlepší je používat k těmto účelům určený stojánek. Já mám dlouhý kovový stojánek s malým otvorem na tyčinku na jednom jeho konci. Vonná tyčinka je velmi křehká, proto je při jejím umísťování do otvoru ve stojánku potřeba postupovat opatrně, abychom ji nezlomili.

Do stojánku je možné tyčinku umístit jak svisle, tak vodorovně, já používám vodorovný způsob, protože je pro další manipulaci pro mě mnohem lepší. Na tomto mém stojánku jsou kromě ornamentů vyrobeny také takové jakési obloučky, možná slouží k tomu, aby popel nevypadl ven nebo jenom pro vizuální stránku. Tyto obloučky jsou ale pro mě důležitější, než asi výrobce zamýšlel.

Každá tyčinka může být trochu jinak dlouhá. Když tedy umístím tyčinku do stojánku, spočítám si, u kterého obloučku druhého konce stojánku, tedy od jeho špičky, například druhý nebo obvykle spíše třetí oblouček, se nachází špička tyčinky. Stojánek s tyčinkou držím obvykle v levé ruce, je bohužel dost vratký a ze zkušenosti mi nepomohlo ho přesunout na jiný povrch, výsledek je stále stejný. Tyčinku zapaluji v obývacím pokoji na stole, na němž je ubrus a není potřeba mít žádné obavy, že by se něco stalo. Stojánek s tyčinkou si přisunu tak, abych ho měla blízko a co nejvíce rovně. V pravé ruce držím zapalovač, tentýž, kterým jsem zapalovala dříví v kamnech, protože se mi osvědčil. Ukazováček levé ruky mám obvykle na třetím obloučku stojánku, kde je také špička vonné tyčinky a přesně tam se snažím umístit konec zapalovače.

Je dobré, aby se vám netřásly ruce, v mém případě mám loket pravé ruky se zapalovačem opřený o pravé stehno. Levou ruku posunu kousek dál, aby nepřišla do styku s ohněm a pravičkou škrtnu zapalovačem. Ne vždy se mi povede tyčinku zapálit na první pokus, mnohdy třeba až na čtvrtý, ale to mi nevadí. Občas se nestrefím ideálně na konec tyčinky a tu a tam ji takzvaně přepálím, stane se to, že její malý kousek odpadne do stojánku, ale tento malý kousíček většinou pak také shoří. Já používám tyčinky zásadně z Japonska a bez bambusového dřívka, protože ty vytvářejí na rozdíl od těch, které bambusové dřívko mají, velmi málo kouře a jejich vůně jsou velmi jemné.

Když tyčinku zapálíte, občas je potřeba do ní fouknout ústy, aby přestala hořet a začala doutnat, některé tyčinky ale už od výroby dokáží proces zhasnutí zvládnout bez dopomoci lidských úst a ty jsou pro mě samozřejmě nejlepší, ale při jejich koupi to dopředu nezjistím. 

Na svoji první tyčinku nikdy nezapomenete

Moji první tyčinku jsem tenkrát zapálila v kuchyni, přičemž stojánek jsem měla položený na odkapávači na nádobí a mnohdy jsem to chtěla vzdát, protože se mi tato činnost častěji spíš nedařila, než dařila, ale je potřeba vytrvat, nepospíchat a v mém případě nemyslet, jak a jestli to zvládnu, prostě to jenom udělat.

Také při této činnosti platí, že čím častěji tohle dělám, tím víc se mi to líbí a spatřuji v tom radost, zálibu i tak trochu rituál. Nevzdávejme se tedy po několika neúspěšných pokusech, ale bojujme až do konce.

Petra Podrábská

Petra Podrábská

Jsem od narození nevidomá. Mám ráda dobrodružství a snažím se ze života brát jenom to pozitivní. Baví mě překonávat překážky a ukazovat, že jsem navzdory handicapu schopna v rámci mých možností normálně fungovat. Vždy jsem tak trochu vybočovala z řady a některé věci dělám jinak, o to je to vše ale zajímavější.

1 komentář: „Od kamen po vonné tyčinky

  • Profilový obrázek
    25. 7. 2020 (16:12)
    Permalink

    Dobrý den. Já jsem topila v kamnech značky Petra. Naučila jsem se to asi v 17 letech, možná i dříve, protože rodiče chodili do práce a já jsem si chtěla zachovat alespoň trochu svobody v tom, že oni nebudou muset vstávat dřív aby mi zatopili, a já naopak zase budu moct vstávat jak budu chtít. Vonné tyčinky jsem se naučila zapalovat sirkou. Poradil mi to jeden pán. Přiložím hlavičku sirky k tyčince tak, že jí mírně přesahuje. Zapálím a hlavička sirky zapálí tyčinku. Potom tyčinku sfouknu a je hotovo. Stojánek mám kulatý takové jakoby sluníčko s dírkama.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *