Píšeme společně: Redakce v dobách Koronaviru

Psáno v době pandemie Koronaviru, COVID19 rok 2020.

Poznámka šéfredaktora portálu

Situace kolem pandemie COVID19, která po celém světě řádí, donutila lidstvo přehodnotit svůj dosavadní život. Dodržovat vládní omezení ohledně omezení volného pohybu osob, zavření řady podniků, nošení roušek a mnoho dalšího je něco, co populace nezažila víc jak 60 let.

 Již nyní je více než jasné, že tato pandemie bude mít nedozírné následky jak na životní styl, tak i na světovou ekonomiku. Mnoho se změní, něco přetrvá.

Tři týdny zavřeni doma. Nemožnost vycházet, pouze na omezenou dobu, nemožnost žít tak, jak jsme byli ještě před pár týdny zvyklí. Nikdo neví, co bude dál. Současná situace není rozhodně přívětivá, ale každý se s ní musíme nějakým způsobem poprat. Jak Korona krizi zvládá redakce portálu Gieb News?

Redaktorům, kteří projevili zájem se zúčastnit tohoto průzkumu, jsem položil několik otázek a oni už vám sami prozradí, jak s touhle nelehkou situací bojují.

Jak vnímáte nastálou situaci s pandemií Koronaviru?

Hanka: Současná situace v naší republice je  docela dobře ošetřená, co se týká pohybu osob a shromažďování lidí. Myslím ,že by se mělo přitvrdit v pokutách za nedodržení opatření. Bydlím v Moravském krasu a kdyby jste viděli, co se tu děje o víkendech na parkovištích v přírodě, u lesních cest na odpočívadlech,určitě by jste to pochopili.

Mnoho automobilů na lesních cestách i u rybníků a všude plno lidí pohromadě. Na Blannensku je zatím jen pár nakažených. Tito lidé z měst nám zde nejen dělají nepořádek v lese a okolo silnic, ale jejich množství je pro obyvatele nebezpečné. Z pohledu zabezpečení ochrannými pomůckami hlavně u seniorů spokojená nejsem. Dříve jsem tam pracovala a vím, že donedávna neměli nic než rukavice a roušky našité z domova.

V tomto myslím je situace alarmující a teprve hromadně nakažení senioři odstartovali nějakou pomoc ať už hmotnou,nebo lidskou.

Honza: Pandemie korona viru není žádná legrace a je třeba ji brát velice vážně. Karanténu beru jako nutnost, která musí být. Vidím důležitost v důsledném dodržování hygieny a nošení roušek. Covidu19 je plný internet a televize. Osobně beru pandemii jako něco strašného, co je potřeba vymýtit. Rozhodně ale kvůli tomu nepanikařím a snažím se mít chladnou hlavu. 

Karel: Dříve jsem s oblibou četl katastrofické knihy, sledoval filmy na podobná témata. To, o čem se dříve psalo jen v knihách, to jsem se zájmem hltal. Teď tu máme pandemii, která sice není tak katastrofická jako ve filmech či knihách, ale je to pandemie. Něco, co ohrožuje lidstvo a jsem přesvědčen, že bychom si měli dávat bacha.

Ne, nejsem z této situace odvařen, nejsem z ní ani nadšen, ale nastala. A my se s ní musíme poprat stůj co stůj. Nic jiného nám totiž nezbývá. Ale v jednom mám jasno. Populace přetrvá. Něco zanikne, mnoho se toho změní, ale za mě svět potřeboval nějakou stopku. A přetransformuje se k lepšímu. Pevně tomu věřím.

Lucka: Špatně. Je to něco, co tady nemá být..

Miki: Současnou situaci vidím jako velice vážnou a kritickou. Tato situace je zkouška jak pro civilizovaný svět, kde jsme my, tak pro Ameriku nebo Asii. Samozřejmě je mi líto nemocných a mrtvých v jakékoliv části světa. Mám v této situaci strach ze tří věcí.

Panického lynčování těch, kteří mají jiný názor a chovají se jinak. Dále se bojím zneužití moci podle vzoru v Maďarsku a bojím se stigmatizace veřejné dopravy jako místa, kde se lze nakazit. 

Míša: Je to celosvětová katastrofa, ale člověk nesmí klesat na mysli. Nějak bylo, nějak bude.

Petra: Já nastalou situaci ohledně Korona viru vnímám tak, že naše modrá planeta chce,aby lidstvo dostalo zavyučenou a konečně začalo přemýšlet o opravdu důležitých věcech.

Vojta: Mám obavy, ale také jsem si vědom pozitivních stránek a poslouchám názory odborníků.

Jak zvládáte karanténu?

Hanka: Karanténu zvládám myslím zatím docela dobře. Bydlím na venkově,můžu vyjít aspoň na zahradu,což mám oproti lidem ve městech výhodu. Zabavím se i přes den různými činnostmi,poslechem knih, podívám se na film či seriál.Píšu občas nějaký článek, komunikuji z přáteli z celého světa přes internet.

Známé mám jak na Ukrajině,v Polsku i v Austrálii. Všichni mi ale potvrzují ,že u nás je nejtvrdší nařízení v karanténě v současné době Koronaviru. Začíná se ukazovat, že to byla ta správná cesta.

Honza: Chodím hodně ven s mým vodícím psem. Tvořím články, pletu košíky a hodně poslouchám audio knihy. Jinak jsem na počítači a občas si zahraji i nějakou tu hru. K tomu si ještě vařím a věnuji se úklidu domácnosti. Karanténa mi už pomalu ale jistě leze na mozek a už se nemohu dočkat až půjdu do práce. Nebýt mých kolegů a kamarádů, se kterými si píšu, tak bych to zvládal asi hůř. Karanténa je nutná a je třeba ji brát s nadhledem. 

Karel: Ze začátku jsem byl hrozně naštvaný, že musím být doma a nemohu žít plnohodnotný život jako před tím. Z odstupem času po pár dnech, jsem se ovšem adaptoval. Vrátil jsem se do dob začátku svého podnikání, jsem nyní ve stejné situaci. Musel jsem se přeorientovat do virtuálu, začít plně fungovat online. Dá se to, ale po těch třech týdnech už mi ta izolace začíná lézt na mozek. Pevně věřím, že nebude karanténa trvat ještě několik měsíců, protože to bych se z toho, že nemůžu vytáhnout téměř paty z domu, asi zbláznil. Na druhou stranu. Kolikrát se mi ještě za život stane, že mi vláda nařídí prázdniny v dospělosti? Vyloženě vládní volno?

Lucka: Karanténu zvládáme zatím v rámci možností dobře. Máme doma dítě školkového věku a jedno batolecího věku. Nemusíme tedy řešit učení, maily s učiteli. Já jsem na rodičovské dovolené, takže nemusím řešit práci a děti a učení dohromady. Tuto hoňku rodičům nezávidím. Muž může chodit do práce. Takže to zatím tak nějak všechno jde.

Miki: Karanténu trávím se svou přítelkyní na venkově, poslouchám hudbu a knihy, sleduji současnou situaci hlavně na webu iROZHLAS a na ČT 24, uvažuji o ní a snažím se být v pohodě, dokud nám všem z toho „nehrábne“.

Míša: Karanténu zvládám, co jiného zbývá, spíše dětí je mi líto, že se nikam nesmí chodit např. na hřiště, obzvláště, když je venku krásné počasí a všechno zve ven. Ale snažím se vymyslet pro ně různou zábavu, např. včera jsem jim udělala domácí modelínu, tak tou se baví ještě dnes.

Petra: Karanténu zvládám bez větších obtíží. Až tak moc se toho pro mne nezměnilo. Internetové nákupy vyřizuji já, což bylo tak i před touto situací. Pokud jdu kamkoli, s radostí nosím roušku, protože mohu tak chránit ostatní. Tento zvyk, v němž si libují lidé z asijských zemí, se mi vždy líbil. Nemohu říct, že by karanténa na mé maličkosti zanechala nějaké negativní stopy.

Vojta: Posiluji, připojuji se k meetingům online a dělám věci, na které jindy není čas.

Čeho jste se v rámci pandemie a na základě vládních opatření museli vzdát či pouze po dobu pandemie omezit? A jak se s tím vyrovnáváte?

Hanka: Musela jsem se vzdát mé nejoblíbenější zábavy, cestování. Ráda poznávám nové věci,lidi,kultury. Mám ráda přírodu a klid, který v ní vždy najdu. Možná proto píšu i články o cestování, je mi totiž jasné že za hranice se hned tak nepodíváme.

Budeme rádi, že žijeme a cestování budeme muset odložit. Nejvíc mi schází rodina, děti i vnuk. Postrádám osobní kontakt s lidmi. Mám lidi ráda, často se s nimi setkávám a kontakt přes telefon či PC, je jen chabá náhražka.

Honza: Nejvíc mě mrzí, že nemohu vykonávat mé nejmilejší povolání. Jsem masér a dělám to moc rád. Uvědomuji si ale, že v době pandemie korona viru může být má práce značně riziková. Jakožto masér se musím dotýkat druhých lidí a nikdo nemůže vědět, zda v klientovi a nebo ve mě ten zrádný virus nekoluje. Nemohu se stýkat s přáteli, chodit na výlety a podnikat nejrůznější  akce. Zato se ale mohu plně věnovat portálu a svému čtyřnohému příteli. 

Karel: Za 4 roky, co jsem se stal masérem, mi nejvíce chybí kontakt s lidmi. Tak jsem si navykl pomáhat denně lidem, že mi tato činnost momentálně schází. A taky mě vyloženě štve, že přicházím o příjmy a z něčeho musím platit nájem. Chybí mi též ten každodenní cvrkot na ulicích, různé zážitky na cestách a občasná návštěva restaurací. A samozřejmě čepované pivo. Pevně doufám, že tato situace už nebude trvat dlouho.

Lucka: Jsme společenští. Museli jsme se vzdát dětského kolektivu, scházení se u kávy s kamarády, nechození na hřiště, školky. I když jsem s dětmi doma, narušilo to naše denní zvyklosti, ale museli jsme se přizpůsobit. Chceme se přizpůsobit. Nechceme my něco chytnout, nechceme případně něco šířit dál. Děti se začínají nudit, ale i tak se lze s nimi dohodnout, domluvit a když se chce, jde s nimi dělat tolik blbostí i na úkor (např.) domácího úklidu. Dát děti před obědem do vany s hračkami a cákat po sobě vodou? Jasně! Loupat oříšky, malovat temperama na kamínky, dřevo, stavět z papíru lodičky a dávat je do lavoru s vodou… Děti mají velkou fantazii, co chtějí dělat. Jen jim dát prostor. To jen my dospělí děláme vše tak, jak jsme zvyklí a bojíme se z našich zvyklostí vybočit. Kdy jindy, když ne teď…

Miki: Musel jsem se vzdát cestování a zkoušení přístupných nebo nepřístupných zastávek, terminálů, stanic nebo vozidel. Co se dá ale dělat, musíme to přečkat.

Míša: Vzdát jsem se musela návštěv kamarádů, částečně pomoci lidí na ulici, když jdu do práce. S některými úskalími se vyrovnávám špatně, např. když dohledávám hůlkou prostřední nebo zadní dveře správného trolejbusu, do kterého musím nastoupit a to samé u přestupu, zvláště když trolejbusů stojí více v řadě za sebou. Rouška mi také hodně překáží při orientaci zvláště, když mám ještě menší vadu sluchu, ale vždy si nějak poradím, naštěstí někteří lidé nejsou lhostejní a pomůžou mi v téhle situaci.

Petra: Já osobně si nejsem vědoma, že bych se něčeho přímo musela vzdát. Omezit jsem samozřejmě musela kontakt s mými blízkými, ať už rodinnými příslušníky či jinými přáteli, omezila jsem cestování, ale já jsem s danou situací naprosto smířena a vyrovnala jsem se s tím už dávno a bez jakéhokoli stresu, protože právě stresem mohu uškodit sobě a mým blízkým, což je samozřejmě zbytečné.

Vojta: Přerušil jsem sociální rehabilitaci ve středisku Dědina. Díky online spojení s komunitou zrakově postižených jsem se s tím vyrovnal lépe, než jsem čekal.

Co byste doporučili našim čtenářům?

Hanka: Lidem bych doporučila hlavně klid,pohodu a snažit se zabavit doma nějakou činností. Jděte třeba na procházku, přijdete na jiné myšlenky. Zacvičte si, zazpívejte. Musíme všichni vydržet a spolupracovat. Jsem pyšná na lidi ,kteří i v této situaci pomáhají druhým ve volném čase a mají z toho dobrý pocit.

Honza: Noste všichni prosím roušky. V době karantény je potřeba si najít nějakou zálibu, které jste se dřív nemohli věnovat, protože jste chodili do práce. Vrhněte se na čtení, rukodělné práce a nebo třeba na jarní úklid. Najděte si prostě něco, co vám zaměstná mysl. Pište si s rodinou, kolegy a kamarády. V dnešní době sociálních sítí to není žádný problém. Musíte věřit tomu, že to všichni společně zvládneme.

Jednou přijde den, kdy se budeme moci volně pohybovat a stýkat s přáteli a rodinou. Táhněme společně za jeden provaz a vydržme to. V takovýchto chvílích je nejdůležitější podpora a pochopení druhých.

Karel: Zabavte se. Zapomeňte na sledování zpráv. Jsou totiž podle mě tak nafouknuté, že vás spíš rozčílí, než uklidní. Věnujte se činnostem, na které byste za normálních okolností neměli čas. Zkoušejte nové věci.

Já se např. rozhodl, že vyzkouším kvalitu článků Deníku N a nemám si fakt na co stěžovat. Předplatného nelituji. Nebo jsem objevil aplikaci na pořádání online meetingů. A začal jsem se zajímat o produkty zdravého životního stylu, bio produkty a kosmetiku. A představte si, že mě to baví. Teď máte jedinečnou možnost najít se v něčem, o čem byste za jiných okolností nikdy dřív neuvažovali. Jen do toho. Třeba objevíte něco, co vás pohltí a kdo ví. Možná najdete i zcela nový smysl života.

Lucka: Doporučuji se naučit přemýšlet pozitivně a nebrat si příliš k tělu negativní zprávy z internetu. Přemýšlejme zdravě. Teď v žádném případě sem nechci tahat politiku, je mi teď úplně jedno, jestli jste pro Babiše nebo proti Babišovi, ale přestaňme neustále řešit to, co, kdy, a jak ve vládě řekli, udělali, neudělali. Začněme šířit pozitivní zprávy. Co udělali dobře, brzy, včas.

Šiřme úsměv…ten nestojí skoro nic, jen naše úsilí se na druhého usmát, pozdravit a popřát krásný den. 🙂 Podpořme se, buďme na sebe ohleduplní a milí. Tím spíš toto období přečkáme ve zdraví, než že se na sebe budeme mračit a hledat chyby a házet na sebe kdejakou špínu a vinu.

Miki: Buďme v pohodě, buďme solidární a disciplinovaní. Buďme kritičtí k opatřením vlády, která občas jsou chaotická, ale rozumně kritičtí. Užívejme selský rozum a držme se v psychické podobě a snažme se pomáhat. A važme si těch, kteří jsou v první linii!

Míša: Zachovat chladnou hlavu, nezbláznit se z toho, vše jednou skončí. Měli bychom držet při sobě a zvládneme to!!

Petra: Já našim čtenářům sama za sebe rozhodně doporučuji, aby zachovali klid, aby nepanikařili, aby měli chladnou hlavu a aby příliš nemysleli. Ještě nebylo natolik špatně, aby nemohlo být ještě hůře. A já vždy věřím, že bude líp, protože se s touto myšlenkou lépe žije a překonávají denní překážky.

Vojta: Mějte před nákazou respekt, ale nepanikařte, neboť panika škodí a i psychika hraje velikou roli v našem zdraví.

Věřím, že vám tento článek zpříjemnil den. Společně to zvládneme a brzy bude líp.

Závěr šéfredaktora portálu
Karel Giebisch

Karel Giebisch

CEO portálu GiebNews. Zrakově znevýhodněný IT specialista, masér, bojovník za inovace. Mým velkým cílem je začlenit osoby s hendikepem do běžné společnosti a dokázat, že znevýhodnění ať je jakékoli, není překážkou. Mám rád výzvy a jsem neustále otevřen novým příležitostem.