Psáno od srdce, chybuje se i při sdělování špatných zpráv

Už je to dlouho, co jsme se dozvěděli špatnou zprávu o zdravotním stavu mém, ale i bratra. Nejdříve to začínalo sluchovým hendikepem, o pár let později to skončilo u Usherovýho syndromu. Podstoupili jsme i několik koleček různých vyšetření a už jako dítě jsem vnímala, jak jsou rodiče ve stresu, s čím přijdou páni doktoři.

Ono vlastně v praxi je asi jedno, čeho se to týká. Jakého odvětví ve zdravotnictví. Bohužel náš případ při sdělování špatné zprávy nebyl ojedinělý a v mém životě jediný. Myslím si, že to, jak lékař podá zprávu pacientovi nebo rodiči dítěte s nemocí nebo hendikepem, tak se to odrazí na dalších krocích pacienta a rodičů. Pokud je ta zpráva podána špatně, tak se proces smiřování prodlouží i o několik desítek měsíců i let.

Prvotní šok je vždycky velký. Je to obrovský nápor na psychiku člověka. Mé mamince naše konečná diagnóza byla sdělena v přijímací neosobní místnosti očního oddělení v nemocnici, kde jsme na primářku ještě čekali. Byli jsme rádi, že jdeme po 14 dnech domů. Hned v prvních větách paní primářka sdělila mamince, že máme Usherův syndrom, a že do 10 let přijdeme o zrak.

Šok. Obrovský šok. Mamince se v hlavě vynořily otázky, co má vlastně udělat, aby nám ten zrak co nejdéle zachovala. Ptala se, jak tomu pomoci. Jestli máme každý den jíst mrkev, vitamíny, jak je to s léčbou Usherovýho syndromu… na vše se jí dostávalo negativní odpovědi s tím, že je to syndrom, a že se s tím nic nedá dělat. Prostor pro pochopení, sdílení problému lékařky s mou maminku byl nulový. Naprosto žádná empatie. Mamince se v tu chvíli zbořil svět.

Nejdříve pár dní zpracovávala v hlavě to, co jí ta lékařka vlastně řekla. Začala hledat o syndromu informace, co to vlastně je. Moc moudrá z toho nebyla, protože se o něm v České republice moc ani neví a pořádné články či publikace neexistovaly. Vím, že tenkrát zkontaktovala LORM. Je to organizace, jejichž cílová skupina jsou osoby s hluchoslepotou. Hledali jsme odborníka, který by nám o syndromu řekl více a hlídal náš zdravotní stav. Až poté přišla otázka realistické budoucnosti. Co vlastně bude? Jak se má maminka zachovat teď, aby to všechno šlo potom?

Jak podle mě sdělovat špatné zprávy?

  • najít si dostatek času na sdělení špatné zprávy
  • najít vhodné místo na sdělení špatné zprávy (v soukromí, v bezpečí)
  • připravit se na zpětnou reakci klienta po sdělení špatné zprávy (pláč, zlost, ptaní se na problematiku, nečekané odejití)
  • jasné, stručné charakterizování problému
  • nabídnutí variant, kde a kdo může pomoci či ulehčit při problému – nenabízet falešné naděje uzdravení- nabídnout, kdo může pomoct zvládnout náročnou životní situaci

Lucie Ulrichová

Lucie Ulrichová

Maminka dvou úžasných kluků. I přesto, že mám usherův syndrom, žiji plnohodnotný život. Mám ráda přírodu, společnost a ráda se učím novým věcem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *