Psychika hendikepovaných

Veškerá odborná literatura psychiku definuje jako duši přejatou z řeckého slova psýché. Psychika je všeobecně chápána jako prožívání a chování člověka v dané situaci, ovlivňuje ji centrální nervová soustava.

Na světě je 7,7 miliardy lidí. My lidi jsme jediný druh na Zemi, který má nejvíce a nejlépe vyvinutou centrální nervovou soustavu. My lidi se dělíme ještě do několika skupin. Černí, bílí. Podle náboženství, hinduisté, buddhisté, křesťané, muslimové a mnoho dalších. Muži, ženy, děti. Podle národnosti, jakým jazykem mluvíme. Podle toho, jaké máme zájmy.

Mohla bych takhle pokračovat ještě dlouho. Kromě výše uvedeného se dá s klidem říct, že se též dělíme na zdravou a hendikepovanou společnost. Máme vůbec právo takto detailně rozdělovat populaci? Je to správné? Normální?

Nebo by bylo normální, abychom byli všichni stejní? Všichni bychom byli jedno pohlaví, byla by jedna národnost, náboženství, jazyk, kterým bychom všichni mluvili …?

Co je vlastně normální? Respektovat a být respektován. To, jak vyžadujeme, aby se k nám lidi chovali, musíme se tak chovat i my k nim.

Jen určité omezení

Hendikepovaný člověk má pouze nějaké zdravotní omezení. Hůř vidí, slyší, mluví, pohybuje se. Ale to neznamená, že by chtěl být izolován ze zdravé společnosti a jejího fungování. Chce taky žít a zažívat radost. Sbírat zkušenosti ze života. Pracovat, cestovat. To, co bývá normální pro žijícího člověka. Prostě žít.

Hendikepovaný člověk má stejné touhy, myšlenky, emoce, jako má zdravý člověk. Chce také dosáhnout svých cílů. Někteří z nás chtějí mít svoji firmu, živnost. Chceme své vlastní rodiny, mít děti. Pracovat. Vydělávat si a být soběstační. Chceme mít své místo na tomto světě. Chceme být ku prospěchu společnosti. Toužíme po uznání. Kdo ne. Jenže nikdy nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Z praxe

Jde slečna po ulici na vesnici a zastaví ji protijedoucí auto. Řídí ho pán a na sedadle spolujezdce sedí pravděpodobně jeho žena. Slečna stojí u auta ze strany řidiče. Ten stáhne okénko a místo pozdravu se jí na něco táže.

„Prosím?“ zastaví se, otáčí se s úsměvem na řidiče a dává tím tak najevo, že je ochotna pomoci.

Muž na ni netrpělivě vyštěkne svoji otázku, během ní se stihl podívat na svoji ženu, před sebe a poté až na slečnu, od které vyžaduje pomoc a odpověď.

„Omlouvám se, neslyšela jsem celou vaši otázku, prosím, můžete mi ji zopakovat?“ s mrzutostí v hlase slečna prosí o zopakování otázky.

Místo ní se jí do očí podívá řidič a řekne: „Jste snad hluchá?“

Krve by se jí nedořezali. Tak řidič potřebuje s něčím pomoci a dovolí si jí urážet? Užuž se mu chtěla omlouvat, že špatně slyší. Místo toho si rukou odhrnula u pravého ucha vlasy, naklonila hlavu tak, aby viděl sluchadlo a řekla: „Představte si, že ano, jsem hluchá! Ale vy potřebujete teď pomoc, ne já.“

Pán se nejspíš po této odpovědi zastyděl, viděla na něm, že se na sedadle řidiče zmenšil a jeho tělo se ještě o něco více napjalo. Díval se dopředu.

Slova se ujala jeho spolucestující: „Omlouváme se, ale hledáme paní X, pracuje na obecním úřadě. Nevíte, kde bydlí?“

Slečna odpověděla, na co chtěli a s díky odjeli.

I když třeba nerozumí, vnímají a cítí

Jak se ta slečna mohla cítit? Měla emoce? Řešila to, nebo ne? To, že někdo hůř slyší, ještě neznamená, že si někdo ve společnosti neslyšícího může říkat, co chce a kdy chce. On vám třeba nerozumí, ale naprosto vnímá vaše chování a může slyšet intonaci hlasu. Vnímá to a cítí to.

Aby se člověk s hendikepem cítil dobře a byl přijat zdravou společností, musí se obě strany navzájem pochopit, respektovat. Držme se hesla „Respektovat a být respektován“.

Lucie Ulrichová

Lucie Ulrichová

Maminka dvou úžasných kluků. I přesto, že mám usherův syndrom, žiji plnohodnotný život. Mám ráda přírodu, společnost a ráda se učím novým věcem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *