Roušky znamenají pro sluchově hendikepované velké komplikace

Téma sluchový handicap a roušky. To je téma stále diskutované. Od 17. srpna o to více, protože vláda oznámila, že od prvního zářijového dne, kdy děti sednou do školních lavic, bude opět povinné nošení roušek ve veřejných prostorách – MHD, obchody, lékaři, úřady, oslavy v jakémkoli počtu lidí…

Co na to my, kteří ke komunikaci s lidmi potřebujeme odezírat nebo lidé, kteří komunikují znakovým jazykem? Co na to zrakově handicapovaní, kterým rouška ztlumuje, zhoršuje sluchový poslech mluveného slova??

Jsme zahnáni do kouta

Je jen mizivé procento, že lidé budou mít štíty, abychom jim viděli do obličeje a viděli ústa potřebná k odezírání. A ještě mizivější pravděpodobnost, že vůbec žádné roušky podle vlády nebudou potřeba.

Je to opravdu frustrující nerozumět lidem kolem sebe. S porozuměním komunikace bojujeme každý den. I když je člověk na vyšší pozornost zvyklý, tak se to na jeho denní dávce energie podepisuje a je více unavený. Jak to bude probíhat v další době, kdy budou muset mít lidé kolem sebe roušky.

Když potřebuji mluvit s člověkem s rouškou

Někdy je to v klidu. Poprosím dotyčného o sundání roušky, protože špatně slyším a ráda bych mu rozuměla. Vysvětlím, že mu potřebuji vidět na ústa. Reakce bývá kladná, řeknou, že je to v pořádku. Roušku si sundají.

Bohužel se mi ale stalo, že někteří lidé místo toho, aby si roušku po mé žádosti sundali nebo mě slušně odmítli, tak na mě začnou zvyšovat hlas, nepřirozeně a víc za rouškou otevírat ústa. A i přesto, že jim opět nerozumím, tak zakroutí hlavou a odchází. Po těchto a podobných reakcích se cítím opravdu špatně a deprimovaně.

Párkrát jsem poprosila o napsání jejich sdělení na telefon a ať mi to, co mi chtějí sdělit, ukáží v písemné podobě. Bohužel ne vždy je to možné, ne vždy jsou lidé natolik ochotní a vstřícní.

Názor Michala Procházky, neslyšícího lektora znakového jazyka

Jak vnímáš jako lektor znakového jazyka povinné nošení roušek?

Pro sluchově postižené je to velká bariéra. Protože prudce klesá porozumění řeči. Dost osob se sluchovým postižením si doplňují kontextem s odezíráním a je to pro ně jednodušší. Když vezmu z pohledu lektora, tak jsme zkoušeli výuku, že jsem měl štít a studentky roušky. Bylo to strašné, nekomfortní a nevěděl jsem osobně, zda oni mi rozumí přes štít, protože kvůli štítu přesnost znaku klesá. Je hodně znaků, které se dotýkají hlavy. Proto štít byl tak špinavý až se mi to zamlžilo. A taky je hodně znaků, které mají stejné znaky, jen se artikuluje jinak. Takže živá výuka v roušce nebo ve štítu je nereálná a je dvojnásobně náročnější než bez ochranných pomůcek.

Jak se cítíš, když vejdeš např. do obchodu, všichni kolem včetně Tebe mají roušky a víš, že je velká pravděpodobnost, že se Tě na něco budou ptát – ať už kolemjdoucí, kteří se mohou zeptat, kde je nějaká potravina nebo paní pokladní.

V období roušek jsem to snášel velmi špatně a to určitě nebudu sám ze skupin osob se sluchovým postižením či Neslyšících. Buď jsem pasivní a vyhýbám se komunikaci. Kdyby mě někdo oslovil, řeknu nevím. A nechci nic řešit. Třikrát jsem musel použít aplikaci Okamžitý přepis, abych porozuměl, co mi říkají a to v lékárně a v elektro obchodě. Jinak bych musel hodně prosit o sundání roušek. Jenže je to nepříjemný

Pokud by se mě někdo na něco ptal třeba prodavač a já bych mu dal najevo, že nerozumím, nevím a on by se tvářil nechápavě, musel bych se uchýlit k mobilní aplikaci okamžitého přepisu. Jejím prostřednictvím bych se snažil dorozumět.

Lucie Ulrichová

Lucie Ulrichová

Maminka dvou úžasných kluků. I přesto, že mám usherův syndrom, žiji plnohodnotný život. Mám ráda přírodu, společnost a ráda se učím novým věcem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *