Sníh komplikuje orientaci nevidomým

Pokaždé když vezmu ráno do ruky mojí prodlouženou ruku – bílou hůl, jen trnu, co mě asi bude čekat venku teď v zimních měsících. Když je jen holomráz a obrubníky jsou suché, nemám problém dojít do cíle své cesty. Jakmile však vše pokryje bílá sněhová nadílka, ty tam jsou záchytné body jako např. reliéfní pásy vedoucí k přechodům, marně hledám rozdíl mezi trávníkem a chodníkem. I označníky zastávek někdy mizí pod bílou peřinou.

Nejhorší je, když lidé nahrnou hromadu sněhu k obrubníku, kolem kterého chodím. I zvuk je v zimním období jiný, než po zbytek roku. Sníh totiž zvuky izoluje. Také to, že mám světlocit je mi spíš když je všude bílo ke vzteku, protože mi světlo splývá, vidím ho nahoře i dole a pak jsem dokonale zmatená, kam mám vlastně jít.

V tomto období jsem vděčná za pomoct od kolemjdoucích. I když v téhle divné době je to někdy nadlidský výkon někoho v brzkých ranních hodinách vůbec potkat. I když se mi to podaří, vyvstává otázka, jestli mi vůbec bude chtít pomoci kvůli těm všem restrikcím a omezením ohledně COVIDU. Lidé se spíše drží ve větší vzdálenosti od druhých a mnohem méně z nich se odváží k vám přistoupit, uchopit vás za ruku a pomoci vám překonat náročný úsek cesty. Na druhou stranu je ale fajn, že alespoň trošku té bílé nadílky napadne hlavně kvůli dětem, kteří pomalu znají jen sníh z obrázků.

Co napsat závěrem? Dávejme na sebe pozor, choďme opatrně a s citem.

Michaela Marešová

Michaela Marešová

Jsem nevidomá a mírně nedoslýchavá maminka dvou dětí. Baví mě pomáhat, když je to v mých silách druhým lidem. Jsem skromný člověk a raduji se z maličkostí. Rodina a upřímnost jsou pro mě v životě prioritou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *