Sociální experiment, týden bez výsílače VPN

Vysílač VPN je důležitou součástí vybavení samostatného zrakově postiženého cestovatele, a proto je asi šílené, když si tuto věcičku člověk doma zapomene. Mne se to povedlo v neděli 2. února, když jsem od příbuzných z Krippenu jel do Kolína podívat se na MHD v podání nového dopravce OAD.

Nedalo se nic dělat, ale bez VPN jsem musel vydržet celý týden Až do soboty 8. února, kdy měla moje partnerka maturitní ples. Teprve až ve zmíněnou sobotu mi moje matka zapomenutý vysílač přivezla. Byl to zajímavý sociální experiment, jak se lidé buď (ne)snaží.

Experiment v zahraničí

Vše to začalo v neděli 2. února, kdy jsem po víkendu u rodiny měl v plánu jet nejprve autobusem linky 252 v systému VVO ze zastávky „Krippen, Alte Schule“ do zastávky „Bad Schandau, Nationalparkbahnhof“ a posléze vlakem EC 173 „Hungaria“ do Kolína. Ten den mi moje obě jablečná zařízení malinko vzdorovala, takže jsem na autobusové zastávce zjistil, že jsem si nechal svůj vysílač VPN 02 na stole, když jsem se připravoval, že si ho s drobnými na autobus dám do kapsy v mé bundě. Když jsem to zjistil, málem jsem dostal infarkt, protože jsem nevěděl, co v této situaci dělat a jak se budu bez vysílače orientovat.

Sice je pravda, že jsem poměrně zdatný a zvládám orientaci i v neznámém prostředí, ale i tak už pouze samotná představa týdne bez „sestřelovacího nástroje“ byla strašná. Byť v Bad Schandau se musím ptát řidičů, kam a jako která linka jedou, protože v Bad Schandau žádné majáky nejsou. Takže jsem se v Bad Schandau „naložil“ do posledního vozu vlaku Hungaria, který je v podobě nového multifunkčního vozu s braillskými popisky v maďarštině, popisky čísel sedadel a mluvící toaletou a doufal, že se nikde přes týden „nepřizabiju“! 

Dojel jsem do Kolína, kde nastal první problém. V Kolíně na nádraží si to sice pamatuji, ale jen zběžně, takže jsem musel otevřít aplikaci Jízdní řády IDOS a zeptat se někoho místo toho, abych si nejdříve rozezvučel odjezdové tabule na fasádě nádraží a majáčky v terminálu „Kolín, Nádraží“ a v druhý den nového dopravce se musel spoléhat na rady cestujících.

Jel jsem za kamarádem Petrem Záruveckým na zastávku „Kolín, Samoobsluha“ vozem Mercedes-Benz Connecto na lince 2, která asi neměla zapnutý maják, protože nebylo ani aktivní hlášení, takže jsem málem přejel zastávku. Ještě u nádraží mi paní ochotně řekla, o jakou linku jde. Na cestě zpátky už jsem se ptát nemusel, protože cestou na internát, kde přes týden jsem, jsem strávil s Petrem a to jak v autobuse linky 30, tak ve vlaku R 866 „Svitava“ do Prahy.

Pokračování experimentu v ČR

V pondělí jsem si v Praze řekl, že se z Nových Butovic zkusím dostat na Anděl a to konkrétně tentokrát po povrchu, tedy linkou 184 na zastávku „Motol“ a pak na terminál „Anděl“ tramvají linky 9.

V Butovicích mi přijel autobus a řidič mi ochotně spustil z palubního počítače hlášení, které spouštím vysílačkou. Řidič se divil, když jsem mu poděkoval a řekl, že vím, co udělal. Na Motole už se to neopakovalo, protože jako znalý dopravní expert vím, že ze zastávky „Motol“ jede na „Anděl“ vše. Z Anděla jsem jel na „Smíchovské nádraží“, kdy mi paní ochotně poradila, že nejdříve pojede linka 7, až poté linka č. 12.

V úterý jsem potřeboval dojet na FSV UK u Národního divadla, takže jsem jel metrem na Smíchov, pak linkou 5 na zastávku „Jiráskovo náměstí“, kde jsem přestoupil na linku 18. Cestující mi velmi ochotně poradili. I paní u zastávky „Národní divadlo“ na nábřeží mě navedla, kde je budova Hollar, kterou jsem potřeboval najít. Nemohl jsem si stěžovat. Stejně na cestě zpět. 

Ve středu jsem jel na schůzku na IDSK, kde jsem byl s kolegy z SPVHD, tedy spolku zajímajícího se o veřejnou dopravu. Takže jsem se vypravil metrem, kde jsem naštěstí pomoc nepotřeboval, ale poté tramvají z Florence to bylo zajímavé, protože tentokrát nikdo nechtěl říct, o jakou tramvaj jde, i když do zastávky Urxova jedou všechny tři linky jezdící na trati mezi Florencem a Palmovkou, tedy linky 3, 8 a 24.

S kolegy jsem poté šel do jedné hospůdky, takže mi pomohli. Večerní cesta zpět na metro, konkrétně do stanice Palmovka, byla zábavná. Nešlo o to, že jsem měl dvě svijanská piva, ale spíše o to, že jsem tudy dlouho nešel a tak jsem šel podle intuice a nemohl jsem si pípat ani vozidla, ani vstupy do metra. Takže vstup do metra jsem nakonec díky znalosti místních prostranství našel, ale poté byla sranda najít vstup do metra a nevlézt do jiného východu z vestibulu pod jedním z tří pražských tramvajových „superkřížů! A tak nebýt zvuku eskalátorů a štípání jízdenek, asi bych to tentokrát nenašel, jelikož tam moc cestujících nebylo. 

Ve čtvrtek jsem si potřeboval opět něco zařídit na Andělu. Lidé byli velmi ochotní a to i s tím, že mi jeden pán poradil ve stanici metra, který eskalátor jede dolů a který nahoru. Opět další věc, kterou normálně spouštím vysílačem. 

V sobotu jsem jel přes stanici „Praha-Smíchov do stanice „Praha hl. n.“, kde jsem se potkal ze zbytkem rodiny. Asi by mi také lidé poradili, ale nepotřeboval jsem. Hlavní nádraží znám dobře i „poslepu“. Když mi máti přivezla můj vysílač,Cítil jsem se konečně opět zase ve své kůži.

Hodnocení závěrem: V dnešní době jsou lidé mnohem ochotnější než byli dříve a i řidiči nebo cestující rádi pomohou, ale samostatně s vysílačkou je to vždy lepší! 

Co je to vysílač VPN?

Zařízení, které usnadňuje orientaci zrakově hendikepovaným při samostatném cestování. Prostřednictvím tohoto vysílače si lze spustit tak zvané orientační majáčky na budovách, eskalátorech, dopravních prostředcích či různých záchytných bodech, umístěných na řadě míst. Podle toho, které tlačítko na vysílači VPN stisknete, záleží, kde majáček aktivujete a jakou informaci požadujete, z reproduktoru majáčku se přehraje příslušná nahrávka. Ta většinou obsahuje buď číslo linky autobusu, tramvaje, označení vlakové soupravy,pohyb eskalátoru či označení budovy, na které může být též majáček umístěn.

Podle slovních informací produkovaných reproduktorem majáčků, se dokáže zrakově znevýhodněný člověk lépe zorientovat v aktuální situaci. Tato zařízení jsou parádním doplňkem na místech, kde si nevystačíte pouze se znalostmi terénu. Prostřednictvím majáčků můžete objevit i požadovaný vstup do budovy či zjistit, který z eskalátorů jede nahoru nebo dolů. Ať víte, kam máte přesně jít. Orientační majáčky jsou vestavěné i ve světelných tabulích na autobusových či tramvajových zastávkách, takže po stisku příslušného tlačítka máte jasno v tom, co informační tabule momentálně zobrazují.

Není tedy divu, že jsem se bez vysílače VPN necítil dobře. Tohle zařízení mi tak přirostlo k srdci, že si bez něj především samostatné cestování, nedovedu představit.

Mikuláš Kopas

Mikuláš Kopas

Jsem prakticky nevidomý politický analytik, aktivista, dopravní expert a nezávislý odborník na přístupnost v dopravě pro nevidomé. Zajímám se o nové věci a snažím se komentovat a popisovat různé věci v dopravě, které se dějí. Hlavně ty, které jsou důležité pro slabozraké a nevidomé uživatele. Ať už jde o běžné cestující nebo vášnivé cestovatele.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *