Vojtův život během COVID pandemie. Co prožil?

Rozhodl jsem se s vámi podělit o mé vlastní zážitky během pandemie. Vše co naleznete v tomhle článku, jsou mé osobní zkušenosti přesně tak, jak jsem vše prožil.

První vlna

Začátkem první vlny pandemie se zavřeli všechny služby včetně střediska pro nevidomé Dědina, jehož jsem klientem. Vzhledem k rychle rostoucímu počtu nakažených jsem musel na neurčitou dobu jet mimo Prahu, protože jako astmatik musím být chráněn. Vše se komplikovalo tím, že jsem dostal nějakou nemoc, ne však Koronavirus. Bolelo mě v krku a měl jsem teplotu.

Nejprve jsem odjel ke svému otci. Tam jsem mohl být tři týdny až měsíc. Pak jsem přijel do otcovy chalupy v Jizerských horách, kam za mnou přijela moje matka a její muž, můj nevlastní otec. Tam jsme delší dobu pobývali, chodívali na procházky a užívali přírody. Dále jsem cestoval všude možně, dokonce jsem na pár dní navštívil svou babičku.

Během tohoto pobývání mimo Prahu jsem se přes internet spojil se šéfredaktorem GiebNews a s dalšími zrakově postiženými lidmi na přednáškách online pomocí aplikace ZOOM a během karantény také začala má redaktorská činnost.

V červnu se znovu otevřelo středisko Dědina, kam jsem opět nastoupil. Byl jsem informován, že vzhledem k délce karantény bude pro zájemce středisko otevřené i o prázdninách. Během jednoho týdne jsem si musel naplánovat celé prázdniny, aby ředitelka střediska věděla, kdy budu přítomen, aby si lektoři mohli naplánovat dovolené.

Aby v tom nebyl chaos, byl jsem ve středisku každý sudý týden v kalendáři a v ostatní týdny jsem byl na výletech. Nebyl jsem nikde v cizině u moře, ale po uvolnění opatření jsem byl ve Františkových lázních.

Druhá vlna

Během druhé vlny bylo středisko otevřené, a tak jsem byl převážně tam a víkendy jsem trávil doma nebo u otce. Vzhledem k rostoucímu počtu nakažených byly však zavřené volnočasové aktivity střediska a pak už nás klientů, kteří jsme se odvážili ve středisku být, zbylo jen pár.

V neděli 25. října se mi začal projevovat Koronavirus. Dostal jsem teplotu, pak se přidal kašel. Nejdříve jsem si vůbec nemyslel, že by to byl COVID, protože jsme všichni klienti roušky nosili, i doma jsem se dobře chránil. Já i moje rodina jsme si mysleli, že jsem nastydl a že kdybych měl COVID, byl bych dávno v nemocnici.

Všechno ale bylo jinak. Po dobu deseti dnů teploty neustoupili. V leže jsem nekašlal, avšak v pohybu jsem měl záchvaty kašle. Kromě toho onemocněl i můj nevlastní otec. Doktorka mě poslala na test na COVID. V den, kdy jsem šel na test, a kdy jsem zjistil, že jsem pozitivní, jsem byl celou dobu bez teploty a začal jsem se uzdravovat. Pak onemocněla i moje matka, která odolávala nemoci nejdéle. Můj nevlastní otec jel do motolské nemocnice s horečkou a dušností. Zjistili mu oboustranný zápal plic. Oba členové rodiny měli negativní test, tátovi zjistili COVID až z testu na protilátky. Byl napojen na plicní ventilaci a uveden do umělého spánku. Dnes je při vědomí a jeho stav se lepší.

Matka měla nejspíš falešně negativní test. Vyvázla se zánětem průdušek, s kterým se léčí doma. Já, nejvíce obávaný, jsem z toho vyšel nejlépe. Jsem zdráv, při síle a nemám žádné zdravotní potíže.

Po lhůtě promořenosti budu obezřetný, protože nevím, jestli by moje případná nákaza dopadla tak dobře. Nepropadám však depresi ani panice, protože psychika může být větší zabiják než sám virus. Proto rád poslouchám humorné písně o pandemii a také rád čtu a poslouchám názory odborníků na věc a rozhovory s nimi.

Vojtěch Jirák

Vojtěch Jirák

Jsem nevidomý v kombinaci s Aspergerovým syndromem. Mám maturitu s gymnázium. Pro Aspergerův syndrom mám problém v praktických věcech a jsem zaostalý v soběstačnosti. Zajímám se ale o technologie pro lidi se zrakovým postižením a přes kombinovanou vadu se ničeho nevzdávám. Učím se soběstačnosti ve středisku pro nevidomé. Dědina.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *