Výchova další generace, postižení je součástí života nás všech

Nikdy jsem nepřemýšlela do hloubky nad otázkou přístupu většinové společnosti k handicapovaným. Až poslední dobou.

Až co se mi narodily děti, až co jsem začala řešit otázku výchovy, tak jsem přemýšlela nad tím, proč se někteří lidé chovají tak, jak se chovají? Proč se někteří bojí jinakosti? Proč se chovají neohleduplně?

Samé proč.

Co se děje?

Přístup většinové společnosti k handicapovaným je různý. Někteří chtějí pomoct z dobré vůle, ale je poskytnuta špatně. V době, kdy ji handicapovaný nepotřebuje. U nevidomého je to např. nechtěné převedení přes silnici, aniž by byl tázán, jestli potřebuje pomoct. Naše redaktorka Hanka si stěžuje na situaci u hlavního nádraží v Brně. Lidé si nevšímají její prodloužené ruky, bílé hole, a často postávají na vodícím pásu pro nevidomé. Hanka je tak nucena žádat kolem postávající osoby, o uvolnění prostoru na vodících pásech. Naskytne se otázka, vědí lidé, k čemu jsou vystouplé tečky v pásu na chodníku? Opravdu si nevšimnou blížícího se člověka s bílou holí?

Lidé se sluchovým postižením se mohou setkat s neochotou hledat jiný komunikační prostředek. V dnešním uspěchaném životě většinová společnost někdy ani neví, jak s neslyšícím lze komunikovat. Kolikrát věta: „Pardon, jsem neslyšící, špatně vám rozumím, můžete mi vaše sdělení napsat, prosím?“ způsobí to, že tázaný raději odejde, neodepíše, jakoby se nic nestalo. Proč to aspoň nezkusí? Každý handicap má své specifické potřeby, své bariéry, se kterými se člověk denně setkává.

Každý handicap je také součástí života většinové společnosti. Stejně jako všichni ostatní, i lidé s hendikepem si potřebují nakoupit, bydlet, žít. Potřebují ale také sociální život a bavit se. Proč by tyto světy – svět nevidomých, neslyšících – svět handicapovaných nemohl být v souladu s většinovým světem? Stačí jen chtít?

Nestačí jen chtít, ale je to první krok něco udělat. Ze strany handicapovaných je důležité sdílet svůj handicap s dalšími lidmi, se svým okolím. Naopak intaktní společnost by se mohla více zajímat o osvětové činnosti, dozvídat se více o různých handicapech. Důležité je nejdříve se zeptat, zda osoby s hendikepem potřebují pomoct, případně jakou pomoc. Zdravý člověk nemůže vědět, jak moc dotyčný nevidí, jak moc neslyší, jaké má pohybové možnosti apod. Pokud se zeptá, udělá jenom dobře.

Výchova budoucích generací

Jak vlastně více propojit naše světy? Je skvělé, že jezdí více bezbariérové spoje hromadné dopravy, dělají se chodníky s vodícími pásy, školy začínají otevírat tlumočnické obory a mnoho jiného. To je skvělé. V dalších letech to bude lepší a lepší. Kdybych měla vyjmenovávat, kde všude je čeho nedostatek a že i přes dnešní snahu některé bezbariérové kroky nestačí, článek bych nejspíš nedopsala.

Co takhle začít u sebe? Co takto si říct, co kdybych to byl já? Člověk neví dne ani minuty. Stačí se zeptat a více se zajímat o lidi okolo sebe.

Snažit se přirozeně vychovávat budoucí generaci. Handicap je totiž také součástí většinové společnosti. Vždy tady bude, nezmizí. Naučme se spolu vycházet. Respektuj, ale buď respektován.

Ze života:

„Tatínku, maminko, co má ta holčička na uších?“ říká malá šestiletá holčička v zoologické zahradě.

„Psssst,“ odpoví rázem tatínek a začíná se u toho tvářit docela tragicky.

„Ale,“ nechápe holčička, co udělala špatně. Jen se zeptala.

„Potom ti to řeknu, teď ne,“ tatínek odmítá své dcerce v klidu, bez zmučeného výrazu v obličeji vysvětlit, že holčička špatně slyší, proto nosí sluchadlo, aby lépe slyšela.

Co si ta holčička do svého budoucího života vezme, když uvidí někoho se sluchadly, kochleárním implantátem? Jaká bude reakce holčičky na další handicapy? Na bílou nebo červenobílou hůl? Na člověka na vozíčku?

Bude její reakce adekvátní a zdravě nahlížející na lidi s handicapem? Nebude se pak chovat jako ti lidi, co jsem uvedla na začátku tohoto článku? Možná ano, možná ne.

Berme handicap jako součást našich životů. Berme ho tak, jak je. Nedělejme z něj něco šíleně tragického, ani něco, co potřebuje lítost, odevzdanost či nicnedělání. Tímto přístupem to nikdo nespraví.

Zajímejme se, ptejme se. Když se malé dítě zeptá, co to je za pomůcku, proč nemůže dotyčný chodit apod., naučme ho, co to ve skutečnosti znamená. Říkejme dětem pravdu bez lítosti, ale s fakty, s respektem. Hendikep by neměl být tabu. Lidé by si to měli uvědomit a nebát se osoby s hendikepem přijmout mezi sebe bez rozdílu. Nedělit světy jinakostí. Ale sjednotit se a žít společně jako jeden celek.

Lucie Ulrichová

Lucie Ulrichová

Maminka dvou úžasných kluků. I přesto, že mám usherův syndrom, žiji plnohodnotný život. Mám ráda přírodu, společnost a ráda se učím novým věcem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *