Vzdělání je důležité nejen pro lidi s hendikepem

V této složité době jsem tak nějak přemýšlela o tom, co bych dělala, kdybych neuměla pracovat s počítačem a chytrým telefonem. Letos se přehoupnu do druhé padesátky života a musím říct, že se snažím učit a poznávat nové technologie. Jinak mám pocit, že úplně zakrním. Mnoho mých vrstevnic a vrstevníků, kteří se narodili v době okolo roku 1970, počítač vůbec neovládají.

Já sama jsem počítač na základní škole ani v učilišti neměla. Doma jsme ho díky mému partnerovi měli poměrně brzo a tak jsem se učila systémem pokus – omyl. Moc mi to nešlo, protože jsem nerozuměla mužskému vysvětlení toho, jak PC vlastně funguje. Nešlo mi to do hlavy a vše jsem si zapisovala, abych to až budu potřebovat, zase našla. Všichni se mi smáli a říkali, že se nic takhle nenaučím. Jenže my berani si prostě jdeme za svým, když to jinak nejde, i hlavou proti zdi.

V roce 2004 to mi bylo 33 a měla jsem dvě odrostlé děti. S bývalou kolegyní v práci nás tak zdravě naštvali, že jsme si daly přihlášku na večerní studium. Počítaly jsme s tím, že stejně neuděláme přijímací zkoušky. Za nějakou dobu nám poslali vyrozumění, že jsme přijatí ke studiu. To jsme ovšem nečekaly. Některé rádoby kolegyně nám to vymlouvaly, že to neuděláme a nevydržíme ani do pololetí. Tohle bylo pro mě asi něco jako před býkem zamávat červeným šátkem.

Prostě jsme se zaberanily a obě jsme šly do toho. Tři roky jsme po večerech seděly tři dny v týdnu ve škole a normálně pracovaly ve fabrice, doma měly děti, domácnost. Zkrátka přesně jak v Marečku, podejte mi pero.

Nejvíc jsem bojovala z matematikou a samozřejmě i s informačními technologiemi. Náš učitel totiž přesně jak jsem už psala, neuměl vysvětlit starším žákyním cca35let jak co udělat. Byli jsme smíšená třída z těch, co se nedostali na denní studium cca19let  a pak my starší od 33 výš. Umíte si asi představit, jak jsme byli zoufalé, když nám to nešlo a nedokázali jsme těm mladým konkurovat. Nakonec se to zvládlo a z původních 90 přijatých studentů nás odmaturovalo 20, já i kolegyně jsme byly mezi nimi. Věřte, že jsem měla několikrát chuť to vzdát, nešlo mi to, zuřila jsem, brečela vzteky, ale nakonec se mi ta moje beraní vůle hodila, nevzdala jsem to a slavně zvítězila. 

A proč jsem vám tento příběh vyprávěla?

Starší člověk 50+  nemůže mladým konkurovat, pokud je samouk. V mém případě ještě člověk se zrakovým postižením. Důležité je se nebát a pustit se do učení, může se to hodit a člověk si připadá užitečný. V současnosti jsem moc ráda, že mám kamarády, známe a kolegy, kteří si rádi povídají i píší přes sociální sítě nebo třeba i obyčejné e-maily.

Chtěla bych povzbudit všechny lidi, kteří si myslí, že jsou staří na učení se z počítačem. Nikdy není pozdě se začít učit buď sám, nebo klidně i s někým mladším z rodiny, který bude mít trpělivost. Věřte, že v této době je třeba komunikovat s lidmi a když to nejde jinak, tak aspoň pomocí komunikačních technologií. Nikdo z nás není tak starý, aby se nedokázal naučit nové věci.

Vzdělání je v této době velmi potřebné nejen pro naše děti a vnuky ale také pro nás, kteří už máme nějaký ten křížek na krku…

Hana Vykoukalová

Hana Vykoukalová

Zrakově postižená cestovatelka,kočkomilka,milovnice lesa a dobrého jídla,veselá i upřímná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *